Dark Wolf

31.Díl - Musím se dostat do toho domu...

Ráno jsem se probudila hodně brzy. Bylo šest ráno a já už znovu nemohla usnout. Zvedla jsem se a šla ze sebe do koupelny udělat člověka. Je sice neděle, ale zůstala jsem v pyžamu a šla do kuchyně. Nikdo tam nebyl ani se nedivím. Kdyby to šlo, taky bych byla ještě v posteli. Vlastně jsem hlad ani neměla. Napustila jsem si jen do sklenice vodu a podívala se ven z okna. Venku byla ještě tma a mě se v hlavě začal vybavovat rozhovor s Allison. Harry byl unesený jako novorozeně. Ale pořád si nejsem jistá, jestli ho unesla Harryho matka nebo někdo jiný. Hlavní je, že matka se kterou je teď, není jeho pravá matka. Musela jsem to nějak zjistit. Asi nejlepší by bylo se dostat do jejich domu, ale kdy? O Harryho strach nemám ten tam nechodí, ale co Liam a jeho otec. A hlavně Harryho matka. Budu tam muset někdy v noci, ale musí to být co nejdříve, abych věděla na čem jsem. Jinak budu nervózní a možná to i Harrymu řeknu, ale to nemůžu! Nemůžu!

Stála jsem opřená o linku a byla tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si nevšimla mámy, že přišla.

"Annabell? Co tu děláš takhle brzo?" zeptala se nevěřícně. Prudce jsem se na ní otočila a všimla si, že je oblečená do šatů. Vlasy má perfektně natočené a je dokonale nalíčená. Kam má namířeno, takhle brzo ráno?

"Ahoj, kam jdeš?"

Nechtěla jsem na ní hned vybalit, že vím jejich tajemství. Určitě by to skončilo hádkou, na kterou nemám momentálně náladu. Počkám si, až mi to řeknou sami, snad se dočkám.

"Jdeme do práce," usmála se.

Takže bude dál lhát. Jistě, já nic nemusím vědět. Já jsem jen do počtu. Kdybych byla normální, tak bych si v osmnácti sbalila věci a odešla bych někam daleko, ale to bohužel nejde, protože zákon je zákon.

Ale jedno je mi divné. Proč se tak do práce strojí? Vždyť na hledání přece by ji stačily i tepláky, no ne? Dala vařit kávu a já ji jen pozorovala. Chtěla jsem po ní začít křičet, proč mi lžou? Proč ho hledají? Co z toho mají? Ale radši jsem držela jazyk za zuby.

"Můžu se dnes přijít podívat k vám do práce?" zeptala jsem se zájmem.

"No...víš...ehm... dnes jdeme na stavbu a tam je vstup zakázán, takže příště," znervózněla. Poznám to na ní. Chtěla jsem jít do svého pokoje, když mě zastavila.

"Annabell, když si v pátek nebyla ve škole, tak nevíš, že dnes je ve vaší škole podzimní táborák," řekla mi s úsměvem.

"Ou a kdo tam všechno bude?"

"No, všichni studenti, učitelé, ředitelka a celé město, půjdeš?"

"Uvidím, ale asi ano," usmála jsem se a šla do svého pokoje.

Dnes večer je má šance. Dnes se dostanu do toho domu, kde zjistím, jak se věci mají. Ten táborák mi hodně pomohl. Kdyby to bylo za jiných okolností, určitě bych se šla podívat. Nevím, co budu celý den dělat, zřejmě se ukoušu nudou. Svalila jsem se do své postele a vzala do ruky svůj telefon, který jsem několik dní měla vypnutý. Snad není vybitý. Držela jsem čudlík na zapnutí a mobil se zapnul. Byl skoro plně nabitý. V rohu displeje mi svítila malá obálka. Jsem zvědavá, kdo si z mých starých přátel nebo příbuzných na mě vzpomněl. Nicholas. Můj bratranec, který je jako můj bratr. I jeho dvojče Christian. Oba je mám moc ráda a viděla jsem je naposledy před dvěma lety ve Francii.

Jinak jsem si jen dopisovali nebo volali.

Ahoj, Annabell. Jak se ti vede v novém městě? První zpráva.

Annabell? Jsi v pořádku? Napiš nám!

To je vážné! Vždy mi odpovíš hned! Napiš mi nebo zavolám Phillipovi!

Proč má o mě takovou starost? Tak jsem se mu pár dní neozvala no. Nechce se mi psát zpráva, tak mu radši zavolám. Vytočila jsem jeho číslo.

"Halo?" zvedl to. Zřejmě jsem ho vzbudila, protože zněl rozespale. Určitě ani neotevřel oči, proto se ptá k do volá. Tak se trochu zabavíme.

"Tady státní policie! Mluvím s Nicholasem Beaumontem?" mluvila jsem francouzsky a hlubším hlasem.

"Ano u telefonu," vzpamatoval se a podle jeho hlasu jsem poznala, že se posadil.

"Našli jsme ve škole tašku, která obsahovala marihuanu a v ní byl list s vaším jménem a telefonním číslem. Můžete mi k tomu říct nějaké podrobnosti nebo se chcete dostavit na stanici!"

Z těžka jsem zadržovala smích.

"Co-o, co-že? Já-á?"

Byl ticho.

"Annabell! Ty malá svině!" zakřičel do telefonu už anglicky. Začala jsem se nekontrolovatelně smát.

"Jen počkej, až přijedu do Ameriky, tak tě spláchnu do záchodu," nadával.

"Nicholasi, klid! Vždyť to byla jen legrace, co je?"

"Co je? Co je? Do hajzlu! Víš kolik je hodin? A kde si několik dní byla, sakra!"

"Promiň, měla jsem hodně práce." Hlasitě vzdychl.

"No dobře..."

"Co se děje?" zeptala jsem se.

"Něco jsem zjistil, ale nemůžu ti to říct po telefonu."

"Já taky něco zjistila."

"Co?"

"Radši bych ti to řekla, až osobně i Christianovi."

"Dobře... naši říkali, že na vánoce přijedeme k vám, takže ti to řeknu tam," věděla jsem, že se usmál.

Začali jsme si povídat a já se už teď těšila, až přijedou. Domluvili jsme se, že půjdeme volat přes notebook, to je aspoň bezplatné.

Povídali jsme si, i když mi několikrát naznačil, že musí za chvíli vstávat na trénink. Začal mi i říkat, proč jsem nezavolala spíš Christianovi. Chtěla jsem ho slyšet a vidět taky, tak ho zavolal. Jeho zavolaní znamená několikrát bouchnout pěstí do zdi. Je sranda Christiana poslouchat, když na Nicholase nadává.

"Co chceš ty blbče?! Víš kolik je hodin!" vrazil do pokoje a vypadal, že mu brzo jednu střelí. Oba byli rozespalí a vlasy všude.

"Ahoj, Christiane," řekla jsem nejmilejším hlasem, co jsem dokázala.

"Annabell," zakřičel. Přišel k počítači a shodil Nicholase ze židle a sedl si. Musela jsem se jim smát.

Zapovídali jsme se a já úplně zapomněla na čas. Když jsem se podívala na hodiny, tak už bylo sedm hodin večer.

"Kluci, už budu muset jít. Ještě vám zavolám, ahoj."

"Annabell? Kam jdeš?" podezřívavě se zeptali oba naráz.

"Já-á? Nedívejte se tak na mě!"

"Tak řekni, kam jdeš?"

"Řeknu vám to, jestli to vyjde."

"Ale máš rande?"

"Ne! Potom vám zavolám, ahoj!" zavěsila jsem.

Jsou strašně zvědaví to je strašné. Vypnula jsem notebook a šla se převléct. Vytáhla jsem černé úzké jeany a černý top. Tmavou koženou bundu a conversky. Šla jsem do koupelny, kde jsem si zapletla rybí cop a přehodila přes rameno. Sešla jsem dolů do kuchyně, protože jsem měla hlad. Udělala jsem si sendviče a šla ven. Když jsem vyšla z domu, tak jsem viděla, jak Harryho máma, Liam a jeho otec zrovna odjíždí. Počkala jsem až zmizí z ulice a šla k domu.