Dark Wolf

16.Díl - Medvědí past...

Někdo tu s námi byl. Nebyl to vlk. Byl to člověk, ale nebyl sám. Byli dva. Dva muži, kteří příšerně páchli alkoholem a cigaretami.

"Co se děje?" zeptal se mě Harry, když jsem nehybně stála na místě.

"Někdo je v lese," zašeptala jsem.

"Ale já nic nevidím!"

"Já taky ne, ale cítím je a slyším!"

"Kde?"

"Počkej tady, jdu se tam podívat!"

"Ale-"

"Počkej tady," přísně jsem mu nakázala. Souhlasně kývl a já se vlčí rychlostí rozběhla k mužům. Nestojím o to, aby nás někdo viděl. Přiběhla jsem k nim a schovala se na strom. Poslouchala jsem, co si povídají a vypadali, že jsou hodně opilí.

"Chlape, nejsem si jistej, jestli je to dobrý nápad. Jestli nás chytnou, tak půjdeme do basy!" řekl jeden.

"Neboj, jak by mohli vědět, že jsme to byli my!" zasmál se druhý a odešli.

O čem to mluvili? Že by tu něco schovali. Nepřemýšlela jsem a šla na místo, kde ti dva byli, ale to jsem dělat neměla. Zakřičela jsem bolestí, když jsem šlápla do medvědí pasti. Spadla jsem na zem a viděla, že mám celou nohu od krve. Byla to nesnesitelná bolet, že jsem dokázala zadržet slzy. Musela jsem se z toho nějak dostat. Nahnula jsem se a snažila se z pasti nějak dostat, ale nešlo to. Použila jsem vlčí sílu, ale stejně to nepomohlo. Musím začít posilovat, protože jsem slabá. Nezbylo mi nic jiného, než volat Harryho.

"Harry!" zakřičela jsem, ale nic se neozývalo.

"Harry!" zakřičela jsem z plných plic, tak že mě museli slyšet až u rodičů v práci. Když nad tím, tak přemýšlím, nikdy jsem u nich v práci nikdy nebyla.

"BELL," slyšela jsem Harryho, jak volá a běží ke mně.

"Co se stalo?" Podíval se na moji nohu.

"Pomoz mi, prosím." Slzy pořád nepřestaly téct.

"Neboj se, to bude dobrý." Pohladil mě po vlasech a sklonil se k pasti. Snažil se ji nějak roztáhnout, ale nešlo to. Něco mě napadlo. Určitě nepoužil svou všechnu sílu, jen tu lidskou.

"Harry, podej mi ruku!"

"Cože?"

"Podej mi ji!" Pohotově mi ji podal a já ho chytila za prsty.

"Omlouvám se," zašeptala jsem.

"O čem to-" nestihl dopovědět, protože jsem mu prsty rychle zlomila. Zakřičel bolestí a jeho dech se zrychlil. Stejně tak i jeho tep. Slyšela jsem jeho rychlý tlukot srdce. Zabralo to, teď aby to dokázal.

"Harry, zkus to znovu!"

Podíval se na past a silou ji dokázal roztáhnout. S bolestí jsem ji vytáhla a Harry ji pustil. Znovu se zaklapla a já si oddychla, ale ne na dlouho. Vyrušilo mě Harryho lámání kostí. Posadila jsem se a vzala Harryho tváře do dlaní.

"Harry, podívej se na mě." Podíval se mi do očí, které stále zářily. Už jsem mu nemusela nic jiného říkat, protože jsem se mu dívala do očí tak hluboko, jak jen to šlo. Opět to zafungovalo. Jeho dech zpomalil, stejně tak i tep.

"Jsi v pořádku?" zeptal se po chvíli a já své ruce stáhla. Až do teď jsme se na sebe dívali.

"Jo, moc děkuji. Nevím, jak bych tu jinak byla dlouho."

"Dokážeš chodit?"

"Zkusím to."

Zapřela jsem se a snažila zvednout, ale nešlo to. Hned jsem zase spadla. Cítím, že se to hojí, ale je to velmi hluboké, tak že se to bude hojit déle. Nestihla jsem nijak zareagovat, když mě Harry vzal do náruče. Rukou jsem se ho chytila.

"Musím tě odnést domů."

"Ne, ne! Nesmíš mě odnést domů!"

"Proč?"

"Jak bych to našim asi vysvětlila? I kdyby nějak, tak už by mě nikam nepustili a já už bych tě nic nenaučila."

"Dobře, půjdeme ke mně." Souhlasně jsem kývla a Harry se rozešel ke svému sídlu. Cítila jsem se strašně slabá. A z Harryho těla šla tak krásná vůně a teplo, že mě to úplně uspalo.

HARRY

Nesl jsem Bell k sobě do sídla, ale během toho mi usnula v náručí. Pořád jsem nechápal jednu věc. Jak mě mohla takhle rychle uklidnit. Když jsem se měl proměnit, když ještě žil dědeček, trvalo mu dvě hodiny než mě dokázal uklidnit, ale ona to zvládla ani ne za pět minut. Jak to že má na mě takový vliv? Nechápu to.

Došli jsme k sídlu a já otevřel dveře. Zabouchl jsem je nohou. Vyšel jsem schody a šel přímo do svého pokoje. Položil jsem Bell na postel a sundal ji boty. Vytáhl jsem ji její legíny a viděl ránu, která nevypadala vůbec dobře. Zašel jsem do koupelny pro lékárničku. Vrátil jsem se do pokoje. Ránu jsem ji očistil a potom obvázal obvazem. Vrátil jsem se do koupelny a dal si rychlou sprchu. Oblékl jsem si boxerky, tepláky a šel si lehnout. Lehl jsem si na druhou stranu postele, aby ji neprobudil.

Ruce jsem si překřížil za hlavou a přemýšlel.

Bylo dobré, že jsem se naučil, jak používat svůj zrak. Schválně, jestli to udělám znovu. Funguje to. Nemohl jsem potlačit hloupý úsměv na tváři. Musím se naučit všechno, abych se mohl setkat se svým otcem. Abych mu mohl říct, co si myslím o tom, že se o mě nikdy nezajímal. Celý život jsem byl jen s mámou, až do té doby než potkala před rokem Franklina. S Liamem si moc nerozumím a to hlavně proto, že jsem se o to nějak nesnažil a on taky ne. Nebo jsem si toho nějak nevšiml.

Z celého toho přemýšlení jsem usnul. Nechtěl jsem usnout, protože se mi už každý den zdá ten příšerný sen, ale nešlo tomu nijak zabránit.

"Harry, Harry," slyšel jsem, jak mi někdo šeptá do ucha a má okolo mě omotané paže. Prudce jsem otevřel oči a všiml si Bell. Objala mě a já její objetí přijal.

"Co se stalo?" zeptal jsem se, i když jsem odpověď znal.

"Křičel si a házel sebou. Měl si noční můru. Musíš mi říct, co se ti zdá," naléhala na mě. Možná mi s tím nějak dokáže pomoct.

"Dobře, ale až ráno."

"Dobře," odpověděla a lehla si. Já si lehl na bok a cítil, jak mi přehodila ruku okolo pasu. Přitiskla se ke mně blíž a já ztuhl, ale neodtáhl se, protože to bylo příjemné. Ani jsem se nenadál a znova usnul.