Asi bych se měl přiznat. Než jsem se uráčit došourat se velmi pomalu do kuchyně, tak uběhla hodina. Ano tím bych se chlubit neměl. Ale já vždy nerad čelil následkům svých činů narovinu. Vždy jsem chtěl aby to za mě vyřešili ostatní. Bohužel, tohle by nejspíš nevyřešili ani oni.
Když jsem překročil, podotýkám velmi opatrně překročil, práh kuchyně, naskytl se mi pohled na omegu kráčející u okna sem a tam. Vypadal opravdu napjatě a nejistě.
"Zlobíš se na mě?"
Prolomil jsem to ukrutně bijící ticho v místnosti.
Když na to teď zpětně vzpomínám tak uznávám že to zní lehce divně. Rozhodně se totiž zlobil.
"Docela blbá otázka .. nemyslíš..?"
I přes tuto lehce nepříjemnou věc a atmosféru se na jeho přenádherné tváři objevilo rozkošné uculení. Ale z radosti to nebylo.
"Jo chápu.. podělal jsem to. Vím že mě neznáš jenže já .. já .. chtěl jsem se o tebe jen postarat abys nemusel jako můj mate trpět jenže se mi to vymklo kontrole a..a skončilo to pro mě tak docela neplánovaným koncem."
Otřel jsem se lehce prsty o nos tak jak to mám vždy ve zvyku. Byl to takový můj zlozvyk. Pak jsem si chytl mezi prsty svůj spodní ret a třel ho, též zlozvyk.
"Jo to teda jo... chápeš že ale teď klidně mužů být třeba těhotný? Nebo co když jsi co já vím.. nějak nemocný ? Prostě tohle mi vůbec nepřijde normální .."
Složil si hlavu do jeho malinkatých dlaní a lehce se zamračil. Lehce poklepával nohou o zem. To mě znervózňovalo ještě více.
"Nemocný určitě nejsem o to se bát opravdu nemusíš."
Uchechtl jsem se. Ale myšlenka na moje a Louiho dítě byla strašně lákavá protože on byl krásný a já také nebyl úplně k zahození takže to dítě by muselo být úplný andílek.
"Poprvé jsem tě viděl v parku. Seděl si na obyčejné dřevěné lavičce, co nejdál od lidí. Nohu jsi měl přehozenou přes tu druhou a v ruce jsi držel zrovna tužku jejíž druhý konec jsi žužlal v té tvé nádherné pusince. V ruce jsi nejspíš držel nějaký svůj deník,protože sis tam pořád něco tajného zapisoval, zatímco ses sem tam koukal po okolí. Strašně ses mi zalíbil. Vypadal jsi jako ten nejkrásnější andílek. Věděl jsem že jsi to ty.. cítil jsem to. Jenže jsem byl posera za tebou přijít a nějak se seznámit. Bál jsem se že by ses třeba lekl a utekl.A teď si jakoby uvědomuju že tohle asi nebyl nejlepší nápad."
Nervózně jsem si promnul zátylek. Uvědomoval jsem si to kurevsky moc, jenže teď už mi to bylo hovno platné.
"Jo tak to teda nebyl" Ten divný šklebovitý úsměv na mě zářil dům ode mě dva metry vzdálené kuchyňské linky o kterou se můj mate ležérně opíral. Pro někoho by možná v tuhle chvíli nebyl vůbec krásný nebo něco podobného, jenže pro mě je Louis krásny vždy. I kdybych ho viděl v kupce hnoje tak by se mi líbil.
Nastalo ticho. Naprosto ohlušující ticho které mě nehorázně sralo ale i znervózňovalo. Nechtěl jsem o něj přijít. I když jsem ho vlastně nikdy neměl.
OH GOD DELŠÍ KAPITOLA NEŽ NA 150 SLOV! N 2020 SE PREMOHLA TENKRÁT!!!!! chci potlesk
All The Love N
YOU ARE READING
Unexpected fate (Larry-A/B/O)
Fanfiction"Zlobíš se na mě?" Když na to teď zpětně vzpomínám tak uznávám že to zní lehce divně. Rozhodně se totiž zlobil. "Docela blbá otázka .. nemyslíš..?" I přes tuto lehce nepříjemnou věc a atmosféru se na jeho přenádherné tváři objevilo rozkošné uculení...
