Příběh Luka Castellana

XL. Pokus o útok je překažen a teď, už jsem fakt naštvanej

Zatímco část Smrtijedů odváděla naše zajatce, jsem ty zbylé rozdělil do několika skupinek. Sice nás bylo málo, ale i tak se potřebujeme dostat dál.
Vysvětlil jsem jim následující postup. První skupinka včetně mě se bude muset dostat po páté Avanue, k Empire State Building. Zbylé tři skupiny ji budou krýt a celé se to takhle bude posouvat. Pak půjde druhá, po ní třetí a ta čtvrtá se pak bude muset nějak probojovat k nám.
Když jsem ten plán přednesl svým společníkům, nebyli moc nadšeni. Obzvláště Yaxley si stěžoval, že určitě bude zase v té, která to bude mít nejtěžší.
Otevřel jsem pusu, abych ho ujistil, že to tak nebude, když mi došlo, že jsem ho tam, neúmyslně, opravdu zařadil.
,, Tak dobře, nebudeš v té skupině, půjdeš s odílem tři. Spokojen?" Podíval jsem se na něj.
Yaxley skutečně byl spokojen, protože se mu na tváři objevil úsměv.
,, Tak na co čekáme jdeme na to. "
Opustili jsme budovu a vydali se vstříc dalšímu neznámu, před sebou.
Nejdříve jsme šli, jako semknutý celek. Všichni pohromadě, oči na stopkách,ale když se před námi začaly ozývat zvuky bojů, rozdělili jsme se.
Můj oddíl se plížil v před, když budova před námi vybuchla a zasypala nás svými troskami. Když se mi z nich podařilo vyhrabat, všiml jsem si, co to způsobilo.
Moje tělo si při tom pohledu vzpomnělo, že jsem kvůli tomu málem umřel v Tartaru. Z trosek se totiž právě zvedl Drákon, pohled upírál kamsi na opačnou stranu budovy a plival jed.
Vyhrabal jsem se z trosek a ohlédl se na své společníky. Rockwood, měl krvavý šrám na hlavě, Avery tiše skuhral, pod troskami a můj třetí společník, ležel úplně bez hnutí.
Pomohl jsem Rockwoodovi na nohy a společně jsme vyhrabali Averyho.
,, Musíme jít. " Naléhal jsem.
Avery se zašklebil nad pravěpodobně, už zlomenými žebry.
,, A co Gibbon?"
Podíval jsem se na nehybného smrtijeda.
,, Ten, už nevstane. Jdeme." Řekl jsem a otočil se.
Avery něco tiše zamumlal, na účet mrtvého smrtijda a za pomoci Rockwooda, se belhal za mnou.
Opatrně jsem nás dovedl k polorozbořenému domu a nakoukl přes zeď.
Drákon pořád zaměstnával polobohy a menší část lovkyň, které se jim rozhodly pomoci s pořažením oné nestvůry. Ta se bránila a chňapala po nich svými spáry a střílela spržky jedu.
Začali jsme se plížit domem, až na ulici za ním a vydali se dál. Ale Avery nás moc zpomaloval.
,, Takhle to nejde. Musíme spěchat. " Řekl jsem a podíval se na něj.
,, To ho tu chceš jako nechat?!" Vyjel na mě Rockwood.
Povzdechl jsem si.
,, Nechci, ale musíme jít."
,, Tak mě ho nech přemístit do tábora. "
Chtěl jsem něco namítnout, ale do zdi vedle mé hlavy se zabodlo kopí. Podíval jsem se odkud se tam zjevilo a nsakytl se mi pohled na pětici Arésovců mířících naším směrem. Neměli jsme čas.
,, Fajn. Běžte."
Rockwood zmizel a já se dal na útěk. Začal jsem kličkovat mezi sutinami a snažil se nezakopnout. Jenže sotva jsem opustil tu zříceninu, přistál mi před nohama šíp. Zvedl jsem pohled a spatřil dva Apollonovce, kteří stáli u nohy jakési sochy se založenými šípy.
,, Doprčic... " Zamumlal jsem a chtěl se vrátit, jenže to, už se sem Arésovci stihli dostat a obklíčit mě.
,, Podívejme zrádce..." Zavrčel černovlasý mladík.
,, Podívejme idiot. " Opáčil jsem s úšklebkem.
Chtěl jsem sáhnout po meči, ale jeho společník byl rychlejší a špice jeho kopí se mi ocitla u hrdla.
,, Nezkoušej to. " Zavrčel.
Otáhl jsem ruku od rukojeti a podíval se mu do očí.
,, Tak co bude? Věřte tomu nebo ne, ale spěchám."
,, Myslím, že se bez tebe Kronos, chvilku obejde, ikdyž je pravda, že už spíš navždy..." Usmál se.
,, Zkus to." Zavrčel jsem.
Jeho druhý přítelíček mi odebral pochvu s mečem a zazubil se na mě.
Černovlasý Arésovec se ušklíbl.
,, Samosebou. Zrádce. " Právě se mi chystal zarazit ostří meče, do krku, když mi vzplála ruka a skončila na hnědovlasém chlapci, který stál napravo odemne a držel mi u krku meč.
Ten zděšeně zaječel, odskočil odemne a začal se hasit. Jeho společník se mě pokusil probodnout zleva kopím, ale na poslední chvíli jsem uskočil. A kopí bodlo do prázdna. Uchopil jsem jeho násadu a zlomil ho vejpůj. Mladík se tak ocitl bezezbraně. Zarazil jsem mu ostří zlomeného kopí do nohy a vyřadil ho tím z boje. Mezitím se těm zbývajícím dvěma, podařilo uhasit oheň a teď na mě naštvaně hleděli.
,, Tak kdo další pánové?" Řekl jsem výsměšně.
Kolem obličeje se mi mihnul šíp. Apollonovci, si všimli, že nebojuji a začali střílet. Udělal jsem kotoul dopředu a vyhl se tím třem šípům, které na mě jejich majitelé vyslali. Podkopl jsem popálenému synovi Aréa, nohy a ten se zkácel k zemi. Jeho společník se po mně ohnal mečem. Sklonil jsem hlavu a jeho ruku zachytil. Pak jsem jej udeřil pěstí do levé čelisti a vyvedl jej z rovnováhy. Zavrávoral, tím mi dal dostek času. Přiskočil jsem k němu, ruku s mečem mu zkroutil za zády a následně ji ránou loktem zlomil.
Teď zbývali, už jen lukostřelci. Vydal jsem se pomalu k nim. Před nohy mi dopadl šíp.
,, Ani se nehni!" Zaječel na mě jeden z nich.
I přes to, že se mi v žilách vařila krev vzteky, jsem se na ně pousmál. Zvedl ruce nad hlavu, tak, aby je viděli.
,, Jen klid pánové. Nemám nic za lubem. " Řekl jsem směrem k nim a sledoval, jak pomalu míří blíž.
Správně troubové. Jen pojďte. V duchu jsem se pousmál a čekal, až konečně dorazí na mnou určenou vzdálenost. Jeden se postavil nalevo odemne a ten druhý napravo. Pořád měli luky v pohotovosti, ale já věděl, že teď jsou jim na nic. Nemohli vystřelil, protože by mohli trefit jeden druhého. Hňupové.
Chňapl jsem po zbrani blond mladíka nalevo. Chytil jsem dřevěnou část luku a trhl s ní s měrem k němu, tím jsem vysadil šíp z tětivy. Pak jsem ho zase přitáhl k sobě a pustil. Napnutý luk chlapce, nejenže praštitl přes prsty, ale udělal mu moc hezký otisk uprostřed čela. Jeho společník se po mě ohnal. Kopl jsem ho do břicha a on zavrávoral vzad. Rychle jsem se přesunul za záda prvního chlapce a chytil ho do kravaty.
,, Být tebou, zahodil bych ten luk, nebo tady tvůj brácha špatně dopadne. " Usmál jsem se a zesílil tlak na chlapcově krku.
Jeho bratr sebou téměř nepostřehnutelně škubl a zamračil se.
,, Jen blafuješ. Nezabiješ ho..." Řekl a hlas mu přeskočil.
Povytáhl jsem obočí.
,, Myslíš? Tak se s ním můžeš rozloučit." Řekl jsem a než se mé rukojmí nadálo, odeslal jsem ho na věčný odpočinek...