Příběh Luka Castellana

XV. Vyjednávací taktika

       Nacházím se v cele. Jak jste, už museli pochopit byl jsem poražen. Tady mi byly ohnivé koule, slušně řečeno, k ničemu. Má teta, Túrelie, což mimochodem v jazyce obyčejných smrtelníků, znamená vítězství, mě porazila levou zadní.
         Jsem naštvaný. A hodně. Nikdy, nikdy mě v souboji nikdo neporazil!A teď tohle. Pravděpodobně mně moje tetička popraví. Super. Jak se dostanu z téhle šlamastiky, zatím netuším.
Kdybych se mohl dostat k zámku na své cele, dostal bych se ven. Zdědil jsem po otci mnoho schopností. Je to mimo jiné i patron zlodějů. Tudíž mám možnost odemykat zamčené dveře a jakékoli zámky, ke kterým mám přístup,pouhým dotykem. Jenže ruce mám spoutané za zády a ještě k tomu mě hlídají dva strážní. Oboum se v obličejích zračí nerozhodnost. Koneckonců jsem prvorozený a jediný syn mé matky, která je starší, než Túrellie. Mám právo na trůn a tetička se mne jednoduše snaží zbavit.
        Uslyším kroky, mířící rychle k nám. Vzápětí se na opačné straně mříří, objeví dívka. Nemám nejmenší tušení, kdo to je, ale jsem zvědav co tu chce. Vejde do vnitř a jde ke mně. Strážní jí zatarasí cestu.
         ,, Omlouvám se, pánové." řekne a dvěma rychlými pohyby, je pošle v bezvědomí k zemi. Teď, už vzubila můj zájem.
         ,, Musíme si pospíšit." řekne, odstraní mi pouta z rukou a pomůže vstát.
         ,, Kdo..." začal jsem, ale přerušila mne.
         ,, O tom potom. Teď odtud musíme zmizet." popadla mě za ruku a táhla klikatými chodbami kamsi pryč.
         Neměl jsem námitek. Nechci se nechat zabít nějakým velmi bolestivým způsobem. A jsem si jist, že tetička by vymyslela něco hodně krutého. Trochu mi připomíná Krona. Mají stejnou povahu. Když se jim někdo znelíbí, okamžitě z něho chtějí vymlátit duši a exemplárně jej potrestat.
         Konečně jsme dorazili, kam jsme měli. Tedy alespoň myslím. Dívka se tvářila nevyzpytatelně, ale její oči ji zradili- ztratili jsme se. Poklepal jsem jí na rameno, abych na sebe upoutal její pozornost. Otočila se na mne.
         ,, Byl bych vážně rád, kdyby se mi to krásné elfské stvoření, stojící přímo předemnou, uráčilo představit. A vzhledem k tomu, že jsme se více, než pravděpodobně ztratili, máme spoustu času." řekl jsem přívětivě a usmál se do těch jiskřivých očí.      
         Připomínali mi noční oblohu, posetou hvězdami. Tak krásné byli.
Dívka se začervenala a sklopila hlavu.
         ,, Máte pravdu, můj pane, ztratili jsme se." řekla plačtivě.
Usmál jsem se a jemně jí, rukou, nadzdvihl hlavu.
         ,, Nemusíš se mi omlouvat. A neříkej mi "můj pane". Nejsem na to zvyklý. Říkej mi prostě Luku, nebo jestli budeš chtít, tak Federico. I když jsem to jméno, už delší dobu nepoužíval."
Přikývla a nejistě se usmála.
          ,, Jmenuji se Arné. Jsem jedna z mála elfů, kteří zůstali věrni vaší matce a vám. Vyslechla jsem rozhovor královny Túrellie. Chce vás za úsvitu nechat popravit. Tím si chce utvrdit právo na trůn." vychrlila rychle.
         Takže jsem měl pravdu. Zamyslel jsem se. Můžu utéc, přenechat jí vládu a ke Kronovi se vrátit s prázdnou. Což by mé vyhlídky na život ještě víc zkomplikovalo. Nebo se znovu postavit té trůnuchtivé mrše a nějak se ji pokusit přelstít. Ikdyž jsem plný rozporuplných pocitů, řaději budu čelit jí, než rozuřenému vládci titánů.    
         Pomalu, ale jistě, se mi v hlavě začal rýsovat plán.
         ,, Arné, kde jsou královské komnaty?" zeptal jsem se.
         Dívka zamrkala překvapením, nad nečekanou otázkou, tohoto typu.
          ,,Ehm, jsou v nejvyšší věži toho panství, ale nechápu k čemu vám bude znát polohu královniných komnat." odpověděla zaraženě.
Usmál jsem se.
          ,, Uvidíš, teď se tam musím, nepozorovaně, dostat." řekl jsem a přidal do kroku. Pak jsem se, ale zastavil.
          ,, Arné?"
Dívka se na mne podívala.
          ,, Říkej mi prostě Federico. Nemusíš mi vykat. " usmál jsem se a pokračoval v cestě.
          Jak bych popsal, co se stalo potom? Na jedné z mnoha chodeb, jsme narazili na strážného. Ten, jakmile nás uviděl, zbledl a začal křičet slovo poplach na celý hrad.
          ,, No, to ten plán trošku komplikuje." ušklíbl jsem se na svou společnici. Ta na mne jen nechápavě hleděla. Chtěla muže zadržet, ale ten byl, už dost daleko a pořád vypouštěl z úst, to otravné slovo. Rozhodl jsem se ho umlčet sám.
         Rozeběhl jsem se k němu. Čím víc, jsem se přibližoval, tím víc ječel jak podsvinče, které jde na porážku.      
         Sklouzl jsem se a podrazili mu nohy. Skácel se k zemi, ale okamžitě se pokusil zase vstát. Přirazil jsem jej svou paží k podlaze.
         ,, Ty jsi nám, ale pěkný ptáček zpěváček." řekl jsem, bez jakéhokoli humoru a zavrtal se mu pohledem do očí.
        Muž zbledl. Já se naopak usmál.
         ,, Neměl jsem v plánu tě zabít, příteli. Jenže situace se má tak, že jsem na útěku a ty jsi bohužel, ve špatný čas, na špatném místě."
         Teď sem mu v očích objevil strach.
          ,, Já, já jsem vlastně tady nikoho neviděl. Nikdo tady nebyl, kromě mě." vykoktal.
Úsměv se mi na rtech rozšířil.
          ,, Tak je to správně. Ale potřebuji od tebe laskavost."
Vykulil na mě oči.
          ,, A jakou?" zeptal se opatrně.
          ,, Zařídíš, aby před pokojem Túrellie, nebyli stráže, ani se nepohybovali v přilehlé chodbě. Pak zmizíš a už o mně neuslyšíš." To poslední bohužel, nebyla tak úplně pravda.
         Muž přikývl a vyrazil splnit, oč jsem jej tak mile požádal. Arné, mezitím došla, až ke mně a obdivně hvízdla.
           ,, To bylo, zajímavé zajištění svědků." usmála se. Loupl jsem po ní očima.
           ,, Co jiného, jsem měl, asi tak dělat. Zábít jsem jej nemohl, našli by jeho tělo a navíc je to jenom pěšák, plnící rozkazy." řekl jsem poněkud nevrlým tónem. Arné, zvedla ruce v obraném gestu.
           ,, Fajn, klídek. Nechtěla jsem tě urazit." řekla klidně.
           S potěšením jsem zaznamenal, že mi přestala vykat. Alespoň něco se, v mém podělaném životě, trochu zlepšilo. Jen jsem něco nesrozumitelně zavrčel, otočil se a zamířil dokončit, svůj prvotní plán.    
            Ten byl následující. Zajmout Túrelii, donutit ji ke kapitulaci, a všechny pak dopravit, ke Kronovi. Jednoduché jak facka. Tedy za předpokladu, že elfský voják, ani neznám jeho jméno, udělá co má a neprozradí nás.