Příběh Luka Castellana

XXXIV. Ne zrovna příjemný návrat

       Vystoupili jsme ze stínů. Byli jsme v Kronově válečném táboře.
        ,, Díky, Erin." Poděkoval jsem a chystal se odejít, ale její ruka mě zastavila a otočila k sobě.
        ,, Luku, myslím, že oba dobře víme, co Kronos, udělá, až dobude Olymp. Jestli chceš ochránit kamarády, zabraň mu v tom." S těmi slovy zmizela.
        Chvíli jsem si její slova přehrával v hlavě a dumal nad tím, jestli Krona zradím, nebo ne. Nakonec jsem dospěl k názoru, že udělám, co bude v mých silách, abych polobohy ochránil. Věděl jsem, že s mým štěstím, se mi to stejně nepovede.
        Zamířil jsem táborem k sídlu. Všude kolem, si vojáci na poslední chvíli, připravovali svou zbroj, brousili zbraně a stavěli se do šiků.    
        Nestvůry, pod vedením vampírky Kelly, už byly připravené a jen se nedočkavostí třásly. Chris, zase vydával povedly polobohům, kterým se v očích zračilo napětí.
        Dorazil jsem k němu. Polobozi se postavili do pozoru.
        ,, Pohov." Pokynul jsem jim.
        Chris se na mne otočil. Přelétl pohledem můj obličej plný modřin a usmál se.
        ,, Tak jsi zpět. Jsem rád, že do boje vyrazíš s námi."
Poplácal jsem jej po rameni.
        ,, Copak bych si tu velkou bitvu, mohl nechat ujít, bratře?" Usmál jsem se.
        Usměv na jeho tváři se rozšířil. Ještě jsem mu popřál mnoho štěstí a otčil se na Krona.
         Ten, v plné zbroji a Alexově doprovodu, zrovna přicházel naším směrem. V ruce svíral naleštěný srp. Své oči, pořád stejně tvrdé s odleskem krutosti, upíral přímo do těch mých.
Dorazil k nám.
          ,, Vidím, že jsi se osvobodil. Dobře. Připrav se za úsvitu vyrážíme." Zavrčel a odstrčil mne z cesty.
          Nečekal jsem to a octil se na zemi. Kronos, bez zájmu pokračoval v cestě. Ani Alex mi nevěnoval pozornost. Jen šel dál a za sebou vedl spoutanou... Thalii!
         Zvedl jsem se a rozběhl se za nimi. Zastavil jsem Alexe. Ten se zamračil.
          ,, Zmiz!" Sykl na mne.
          ,, Nech mne s ní promluvit, prosím." Žádal jsem ho.
Alex se jen pohrdavě ušklíbl.
          ,, Nesplnil jsi, co jsi měl, bratříčku. Žádná odměna." Řekl a rozešel se dál. U toho trhl provazem, až Thalii málem strhl k zemi.
Naštval jsem se.
          ,, Chovej se k ní slušně!" Zavrčel jsem a sáhl po meči. Ale Alex byl rychlejší. Okamžitě kmitnul svým mečem a jeho ostří se mi ocitlo u krku.
          ,, Láska. City k ní ti nedovolují se soustředit na úkol. Oprosti se od nich. Potom bude zabíjení snaží." Řekl a i s Thalií odešel.
          Zůstal jsem zírat na jeho záda. Co se to s ním stalo? Tohle není ten Alex, který po mně chtěl, naučit bojovat. Tenhle je jiný. Je v něm, něco špatného. A je sakra rychlý!
         Podíval jsem se na Chrise. Ten viděl jak jsem zmatený. On sám nevypadal nijak víc v obraze.
         ,, To nebylo moc příjemné." Pronesl, asi proto, aby mi zvedl náladu, ale zapůsobilo to úplně naopak.
         Zamračil jsem se.
         ,, Nebylo příjemné?! Tohle nebyl můj bratr! Vždyť se choval úplně jinak, než se obyvykle chová Alex! Nevím co mu Kronos udělal, ale musí to být vážný." Zavrčel jsem.
          Chris jen, něco zamumlal a raději se mi ztratil z dohledu. Asi nechtěl riskovat, že mě ještě víc naštve. Otočil jsem se a zamířil do svého pokoje, abych se připravil.
           Šel jsem chodbou, ponořen do vlastních myšlenek a ani jsem si neuvědomil, že jsem do někoho vrazil. Oba jsme tím pádem, skončili na zemi. Tak jsem měl, alespoň trochu času, prohlédnout si, necílenou, oběť své nepozornosti.
           Byl jí mladý elf, asi v mém věku, s dlouhými černými vlasy, svázanými do ohonu. Na sobě měl jen špinavé a na mnoha místech potrhané oblečení. Jeho tvář, byla plná jizev a zaschlé krve.
          Když si uvědomil, že do mě vrazil, okamžitě vyskočil na nohy a začal mi oprašovat oděv.
           ,, Moc se omlouvám, můj pane. Neviděl jsem vás. Prosím odpusťte mi.” Ta slova téměř zakňučel.
            Chytil jsem jej za ruku a prohlédl si ji. Měl na ní vypalenou, jakousi značku. Kronovu značku. Byla znamením otroka.
              Naštvaně jsem mu pustil ruku a ty své sevřel v pěst, až mi zbělaly klouby. Jak jsem tohle mohl dopustit? Jak jsem mohl svůj lid takhle zklamat? Selhal jsem, jako syn a teď i jako elfský korunní princ. Jsem prostě imbecil, který dřív koná, než myslí a teď za to všichni mý blízcí platí, krutou daň.
            Věnoval jsem chlapci soucitný pohled a vydal se dál. Těsně před mou komnatou mě zarazili Smrtijedi. Zastoupili mi cestu a obklíčili mě.
              ,, Ale podívejme, kdo se přišel vyspinkat.” Řekl posměšným tónem Rockwood.
              ,, Uhni mi z cesty.” Sykl jsem otráveně.
              Smrtijedovi se očividně má odpoveď nelíbila, protože jsem vzápětí ležel na zemi s vyraženým dechem.
              ,, Takhle se nemluví s oblíbenci Vládce Krona.” Utrousil sladkým hlasem Avery.
              Zvedl jsem se na všechny čtyři.
              ,, Je mi záhadou, jak si Kronos, mohl vzít za nohsledy, takové kretény, jako jste vy!” Zavrčel jsem.
              Za to jsem vyfasoval několik kopanců do břicha.
              ,, Trochu úcty kříženče!” Sykl Yaxley.
              Vyplivl jsem na zem krev a pak se usmál. Tím jsem odhalil zkrvavené zuby.
              ,, Úcty? K vám? Kdyby nebylo mě, nikdo z vás by nebyl v Kronově přízni. Kdyby nebylo mě, jste všichni tři, už dávno mrtvý!” Zavrčel jsem.
              ,, Nikdo z nás se tě o pomoc nežádal Castellane.” Zavrčeli všichni tři.
              Postavil jsem se.
              ,, Tak víte vy co? Příště se na vás vykašlu! Ať si vás Kronos, klidně připraví o ty vaše makovice, co nosíte na krku!” Zavrčel jsem a odstrčil je od sebe. Vrazil jsem do pokoje a zamkl za sebou.
           Opřel jsem se o dveře a sjel po nich, až na zem. Nenávidím je. Nenávidím jeho!