Příběh Luka Castellana

VI. Únos

                Opustil jsem stan a vyrazil pryč. Tak takové to je být služebník Krona. Teď mi dochází, jak velkou chybu jsem udělal, když jsem ho přivedl k životu. Ve svém zamyšlení jsem do někoho vrazil. Když jsem se otočil, zjistil jsem, že je to Naomi. To mi na náladě moc nepřidalo. Kvůli ní mě všechno bolelo.(no dobře, můžu si za to sám, ale na tom teď nesejde).

               ,,Promiň Naomi, já nevšiml jsem si tě." Naomi se usmála.

                ,, V pořádku, mě to nevadí.'' řekla, a usmála se na mě ještě víc. Vynutil jsem na svém obličeji taky úsměv, aby to nevypadalo, že proti ní něco mám.

                ,,Jestli mě omluvíš, musím něco zařídit.'' řekla.

                ,,Jo jasně, promiň.'' řekl jsem a uhnul jí z cesty.

                Každý zamířil na opačnou stranu. Já na západ a Naomi na východ, asi zase za Kronem, podat další zprávy.                                                                                                                                                                               Opustil jsem náš tábor a použil Úlomek ráje, abych se přemístil do Tábora polokrevných. Panoval tam obrovský zmatek. Táborníci pobíhali sem a tam. Děti Apollóna připravovali nemocniční stan. Hefaistovy děti zamaskovávaly balisty, u lesa a Aresovci se radili s dětmi bohyně Athény nad mapou tábora a probírali strategii.                                                                                                       Můj zrak padl na osobu, kterou jsem měl unést. Annabeth stála u mapy a vysvětlovala na ní zřejmě nějaký bojový plán. Usilovně jsem přemýšlel, jak ji co nejnenápadněji unést, aniž by si toho někdo všiml. Nápad se dostavil, když Annabeth zamířila k Athénině srubu. Dostal jsem podezření, že něco není v pořádku. Annabeth, totiž vždycky doprovázel Percy, ale nyní nebyl nikde k nalezení. Nenápadně jsem se plížil za Annabeth, a když jsem byl, už skoro u ní zastavila se. Ztuhl jsem na místě a doufal, že mě neslyšela.                                                                                                                Doufal jsem nadarmo. Blesku rychle vysunula dýku z pouzdra u pasu, a rozmáchla se jí proti mně. Naštěstí mám dobré reflexy a stačil jsem uskočit. Unikl jsem smrti jenom o vlásek, dýka mi prořízla tričko a zanechala mi na prsou šrám. Podíval jsem se Annabeth do očí.                                 

              ,,Ann, prosím, nesnaž se mě zabít. Jsem neozbrojený a chci si jenom promluvit.'' Annabeth přimouřila oči. Vypadala jako kočkovitá šelma, která se chystá skočit své kořisti po krku.

             ,,S tebou Luku, už jsem skončila! Jsi prašivý kojot, který využívá jenom těch situací , které se mu hodí !'' S těmi slovy znovu zaútočila.

            Měl jsem dvě možnosti. Buď A) nechat se zabít, nebo B) aspoň se pokusit Annabeth odzbrojit. Zvolil jsem možnost B a Vyhnul se jejímu útoku. Chytil jsem paži, ve které svírala dýku, a trhl s ní nahoru. Účel, který jsem zamýšlel, to splnilo. Dýka jí vypadla z ruky a s rachotem skončila na zemi u mých nohou. Rychle jsem si Annabeth přitáhl k tělu. Držel jsem ji za zápěstí, aby se nemohla osvobodit. Byla z toho dosti nepříčetná.

           ,,Pusť mě ty zrůdo! Jsi podlý a zlý, i když tvrdíš opak! Nevím, proč ti Thalia věří ty tvé lži!'' Usmál jsem se.

           ,, Třeba proto, že to nejsou lži drahá. Co kdybys ses trochu vyspala, očividně to hodně potřebuješ.''