Příběh Luka Castellana

XII. Země Vládci

         Jen jsem tam tak stál a zíral do země. Nechci zradit svůj lid, ale jestli chci všechno napravit musí mi Kronos důvěřovat.
         ,, Dobře, udělám co chcete, ale slibte mi, že jim neublížíte. "řekl jsem a podíval se mu zpříma do očí.
Usmál se.
         ,, Máš mé slovo. Nic se jim nestane. Ale radím ti dobře, nezkoušej mě nějak ošálit. Poznám, když mi někdo lže. Vyraz na cestu. Hned. Elfská království čekají na podvolení." Při té poslední větě se zlomyslně ušklíbl.
          S velkým sebezapřením jsem se otočil a opustil jeho hrad. Přemístil jsem se k nejbližší elfské komunitě.
Na západ. Zde sídlí elfové země a přírody.
          Nevím jak je to se sounáležitostí všech elfských království, ale myslím, že mně neuvidí zrovna rádi. Přeci jen jsem elf ohně. Co se týče vodních. O těch je známo, že nás nenávidí. A vzdušní? Ti se nepřátelí s nikým. Jsou vždy nad věcí a snaží se všechny komunity udržovat v klidu a míru, aby jejich roztršky a šarvátky nevyvolaly válku.
         Jenže já ten křehký mír co zde, momentálně, panuje musím zničit. Je to pro mě těžké. Nechci válku, ale jedině tak zajistím, aby Kronos dostal co chce. Spokojený Kronos = žádné tresty, no ne?
        Dorazil jsem do dubového háje. Vím, že někde v těchto místech by se mělo ono zemní království nacházet. Procházel jsem pomalu a obezřetně lesem a špicoval uši, ve snaze zachytit jakékoli známky po elfech.
        Docela se to vyplatilo. Uslyšel jsem svištivý zvuk, který se rychle přibližoval. Nerozmýšlel jsem se a vyrhl se k zemi. Vzápětí mi nad hlavou prolétly čtyři šípy. Rychle jsem se přesunul k nejbližšímu stromu a ukryl se za jeho kmen. Jen co zmizím v jeho relativním bezpečí, uslyším tři tupé nárazy do kmenu, v rychlém sledu za sebou.
        "Fajn, když jste se rozhodli sami máte, to mít. "
        Rozžnu si v ruce ohnivou kouli a hodím ji za sebe. Odpovědí jsou mi překvapené výkřiky se značnými stopami po strachu. Rychle vykouknu, abych se pokochal jejich strachem.
A opravdu. Některým z nich, hoří jejich leněné kabátce, oni jen vyděšeně křičí a snaží se je uhasit. Jiní se krčí, za svými spolubojovníky, nebo za kmeny stromů.
        ,, Nechci vám ublížit!, zakřičím na ně, mám nabídku. Když mi slíbíte, že mě nezastřelíte hned jak vystrčím hlavu, můžeme si promluvit."
Chvíli je ticho. Pak, ale vyjde jeden z nich na malou mýtinku, v ruce klacek s bílým kouskem čehosi.
         ,, Dobrá příjmáme!" ozve se v odpověď.
         Opustím svůj úkryt a zamířím k němu. Je to vysoký maldý muž se snědou petí, s tmavými vlasy a havraníma očima.
         ,, Proč jsi sem přišel, ohňovládce?" řekne ostražitým hlasem, s nádechem hněvu.
Věnuji mu úsměv od ucha k uchu.
         ,, Jsem tu, protože jsem to dostal příkazem."
         ,,Od koho?! " zeptá se naštvaně.
         ,, Od muže, který je celému světu dobře znám, od Krona." odpovím mu.
Muž zesiná. V očích má strach.
         ,, To není možné. Ten je přeci mrtví!"
Můj úsměv se ještě prohloubí.
         ,, Ne, není. Je zpět a chce ovládnout celý svět. A jelikož chce začít tím, že vyhubí celou elfskou populaci, což není v mém zájmu, mám návrh. Vzdejte se dobrovolně a já zařídím, aby vás můj pán nepřipravil o ty makovice, co nosíte na krku. Na oplátku se podvolíte jeho vládě. To je celkem fér, ne? "
Mladík chvíli přemýšlel.
        ,, Co se stane, když odmítneme?"
        ,, No co by. Ke Kronovi vás sice nedovedu, ale můžu vám vypálit domov a vy uhoříte s ním. " z mého hlasu, čiší lhostejnost.
Muž neodpoví, jen zbledne ještě víc.
        ,, Já...musím to probrat s ostatními." řekne roztřeseným hlasem.
Roztáhnu ruce v přejícím gestu.
        ,, Ale ovšem. Máte čas do půlnoci, pak očekávám odpověď. "
Muž polkl a odešel pryč. Asi za svými druhy.

         Já zbytek dne strávil prozkoumáváním lesíka( no spíš to bylo bloudění). Jen tak mimochodem, našel jsem tři tajné vchody do ukrytého království. Bylo to vcelku snadné. Proťukával jsem kmeny, dokud jsem nenarazil na ty duté. Následně jsem je pečlivě ohledal a objevil jsem skoro nenápadné tlačítko. Když jsem jej stiskl vyrýsoval se předemnou výklenek s chodbou, míříc kamsi do tmy. To samé se stalo i u těch dalších dvou. No nemám to, ale štěstí?
         Nicméně padla noc a mnou udaný čas se nachýlil. Opřel jsem se o strom a vyčkával zda se někdo objeví.        
         Všude panovalo, až děsivé ticho. To, mi zachránilo život. Ve všudypřítomné tmě jsem totiž nemohl spatřit šíp míříc, velkou rychlostí na místo, kde jsem měl srdce. Díky tomu, že bylo všude ticho jako v hrobě jsem uslyšel vysoký hvizd, táhnoucí se za smrtící střelou. Okamžitě jsem skočil za kmen, o nějž jsem se opíral.
Šíp se se zaduněním zarazil do stromu.
         ,, Ksakru! Vážně jste takový zbabělci, že zaútočíte v noci, při mírovém jednání?!" zařvu na ně.
         Místo odpovědi mě zasypou vlnou šípů. Krčím se za stromem a doufám v jediné, že žádný šíp nenalezene svého cíle. (To štěstí mne asi opustilo no. Neměl jsem se z toho tak radovat.)
         Palba neustává a já přemýšlým, jak z toho vyváznout. Na mé ohnivé koule, už se bohužel stihli adaptovat. Vždy, když ji vyšlu, zastaví ji hradbou ze ztvrdlé hlíny. Nemůžu opustit své krytí, aniž by mne nezasáhl alespoň jeden ten ostrý hrot. A nesmím se nechat oblkíčit, to bych skončil buď jako jehelníček, v tomto případě spíš šípolníček. Když se pokusím utéct, skončím stejně. Dále mám třetí možnost vzdát se. Ta vypadá nejlépe, jenže když to udělám padnu do zajetí a moc se mi nelíbí představa, svázaných končetin a velmi pravděpodobné pomsty od zemních elfů. Takže, když se na to podívám takhle, mám jen dvě z oněch možností, umřít, nebo se vzdát a možná přežít. Beru možnost dva.
         ,, Tak fajn! Vztávám se! Přestaňte střílet! " K mému překvapení s tím fakt přestanou. Chvíli je klid, pak se ozve známý hlas.
         ,, Vylez ven s rukama nad hlavou a možná neschytáš šíp."
Spolknu nadávku a opustím svůj úkryt. Předemnou je snad tisícovka elfů. Všichni mají luky se založenými šípy a míří jimi na mne.
         " No super, z tohohle se jen tak nevykecám. "