Příběh Luka Castellana

XXXVI. To není útok, ale jatka!

       Rozloučil jsem se s Chrisem, popřál mu mnoho štěstí v boji a zamířil za svým oddílem. Procházel jsem mezi všemi Kronovými muži a prohlížel si jejich tváře. Byli napjaté, plné obav. Některé na sobě měli spokojený škleb a nebo naopak byli bílé strachem. Všichni věděli, že tyto okamžiky před bitvou, mohou být jejich poslední a snažili se si je užít, co nejvíce. Bavili se se svými spolubojovníky, vtipkovali a smáli se. Jiní zase psali dopisy narozloučenou a po tvářích se jim koulely slzy. Já se snažil nemyslet na to, že budu bojovat s lidmi, které znám. S lidmi, které jsem zradil. Teď se mě ti samý polobozi budou snažit, zajmout a nebo i zabít.
      Povzdechl jsem si, nad ponurým proudem svých myšlenek. Už z toho nemůžu vycouvat, ani kdybych sebevíc chtěl. Kronos mi to nedovolí. A já jsem moc velký srab, na to, abych to udělal.
      Dorazil jsem ke své skupině. Smrtijedi působili uvolněně a s naprostým nezájmem o své okolí, se něčem dohadovali.
       ,, Co řešíte?” Zeptal jsem se se zájmem.
       Rockwood ke mně zvedl pohled a usmál se.
       ,, Sázíme se o to, kolik polobohů se nám podaří zabít, než umřeme my sami, nebo dokud naše armáda nevyhraje.” Odpověděl a zase se věnoval ostatním smrtijedům.
        Jeho odpověď mě, přimrazila na místě. Jakoby mi, až teď došlo, že to co za několik chvil nastane, bude skutečná válka. Válka, kde se bude umírat a mrzačit. Musel jsem se tvářit vážně příšerně, protože si toho všiml Carrow.
      ,, Co je s tebou? Vypadáš, jako bys viděl ducha.”
       Zavrtěl jsem hlavou.
       ,, Nic mi není. Měli bychom vyrazit.”

        Jsme na místě a jen čekáme na signál k útoku. Vnitřnosti mám zauzlované nervozitou, husí kůži po celém těle a lehce se třesu. Nechci bojovat, ale nemám na výběr.
         Z dálky se ozval výbuch. Bitva začala. Rozeběhl jsem se vpřed a smrtijedi za mnou. Zamířili jsme k Brooklynskému mostu, ale ještě, než jsme tam stačili dorazit, mi kolem hlavy prosvištěl stříbrný šíp, následovaný bolestivým výkřikem.
         ,, Kryjte se!” Vykřikl jsem a zapadl za jeden z mnoha patníků, rozestavených kolem silnice, která k mostu vedla.
         Smrtijedi se řídili mým příkladem a schovali se. Než to však stihli, na silnici vedle nás, zůsala tři nehybná těla.
         ,, Sakra! Jakoby věděli, že odtud přijdeme!” Ozval se za mnou Rockwoodův hlas.
         Trochu se mi ulevilo, že neleží mezi těmi nebožáky, ale měl pravdu. To, že jim vpadneme do zad, nevěděl nikdo, kromě Kronových velitelů.
          Potřásl jsem hlavou, abych si udržel soustředění. Podíval jsem se na tři mrtvé smrtijedy. Všichni měli šípy zabodnuté, přesně v místě, kde se nachází srdce. Takhle přesně, nikdo z Apollonových dětí nestřílí. Otočil jsem se k Rockwoodovi a sebral mu kus látky, který mu trčel z kapsy. Pomalu jsem jej vystrčil ven z mého úkrytu, oči upíral na obzor a počítal vteřiny. Trhl jsem sebou, když mi látka vylétla z ruky a ocitla se přišpendlena k zemi stříbrným šípem.
         ,, Deset vteřin.” Zamumlal jsem.
         Rockwood mě slyšel.
         ,, Deset vteřin? Ty víš s kým máme tu čest?”
         Přikývl jsem.
         ,, S Atemidinými lovkyněmi.”
         ,, S dívkami?!” Sykl nevěřícně Yaxley.
        Otočil jsem se na něj.
         ,,Ty dívky, Yaxley, jsou velmi nebezpečné a hlavně hodně rychlé. Kdyby jsi se teď rozhodl utéct, tak, ani ne za minutu, bys měl v zádech minimálně tři šípy.” Zavrčel jsem.
          ,, Tak co, tedy uděláme?” Zeptal se Avery, přikrčený u protějšího patníku.
          Uvažoval jsem. Musíme se tam dostat a to co nejrychleji. Jenže sotva vystrčíme hlavy, je po nás. Nemáme se čím krýt, ale když tady zůstanem, tak stoprocentně schytáme šíp. Povzdechl jsem si.
          ,, Nemáme na výběr. Musíme běžet.” Podíval jsem se na ně.
          ,, A nemůžeme se přemístit?” Zeptal se Avery.
          ,, Když nevíš kam? To je sebevražda.” Podotkl Carrow.
          ,, Vidíš? Musíme běžet.” Řekl jsem nijak zvlášť nadšeně.
          ,, Ale, jak se tam chceš dostat?! Vždyť jsi viděl jak skončili, ti tři támhle!” Zavrčel téměř zoufale Rockwood.
         Polkl jsem.
         ,, Nesmíme běžet pohromadě, musíme se rozdělit.”
          Chvíli bylo ticho, ale smrtijedi přikývli. Otočil jsem se k mostu a přeměřil jej pohledem. Byl dlouhý a to hodně.
         ,, Tak fajn, hlavně nezastavujte. Sejdeme se na druhé straně. BĚŽTE!”
         Všichni jsme vyrazili vpřed. Skoro ihned se na nás snesl smrtící déšť šípů, ostrých jako břitva. Kličkovali jsme a snažili se vyváznout. Slyšel jsem výkřiky bolesti. To jak  zasáhnutí Smrtijedi, padali zraněni či zabiti k zemi.
         Utíkal jsem a rukama si kryl hlavu. Doufal jsem a chvílemi se i přistihl, že se modlím ke svému otci, abych tohle přežil. Je mi jasné, že stejně mé modlitby nevyslyší. Ne po tom, co se stalo po mém zadržení na Olympu.
         Konečně jsem uviděl konec mostu. Připadalo mi, že je snad nekonečně dlouhý a my bežíme celou věčnost. Myšlenka na to, že budu v bezpečí, jakmile opustím ten most, mě začala pohánět kupředu a nutila mé unavené nohy pokračovat v běhu. Zrychlil jsem, jak jen jsem dokázal a mý spolubojovníci, za mnou také.
          Když, jsem se dostal téměř na konec té předlouhé spojnice, ucítil jsem ostrou bolest v rameni. Pod sílou nárazu, jsem zakolísal. Nebýt Rockwooda, který se vedle mě najednou objevil a rychle mne odtáhl z místa, kde jsem stál, byl bych, už posmrti. Tam, kde jsem se předtím zastavil, dopadli čtyři stříbrné šípy a zlostně zazvonili o beton.
          Polil mne studený pot. Mohl jsem umřít. Rockwood mne táhl dál a snažil se u toho vyhýbat šípům. Ty nám prolétávali kolem hlav, se svištivým zvukem táhnoucím se za jejich opeřeními konci.
          Můj zachránce, mne dotáhl, až k nejbližší budově a tam mě opřel o zeď. Pak mi ihned začal prohlížet ránu a u toho si něco nesrozumitelně mumlal. Já se mezitím zaměřil na zbytek svého týmu.
          Většině se podařilo dostat přes most a skrýt se u zdí budov. Letmým pohledem, jsem je přepočítal. Bylo jich, něco málo přes polovinu, ten zbytek zůstal ležet, buď zraněný či mrtví, na oné, nyní zlověstně vyhlížející stavbě.
           Z mých myšlenek, mě probrala tupá bolest. Rockwood mi právě obvázal zraněné rameno a kriticky si mě prohlížel.
            ,, No udělal jsem, co se dalo. Můžeš být rád, že tě netrefili do hrudi, jako ostatní.” Mihl pohledem k hromadě svých mrtvých druhů na mostě.
            Vděčně jsem se usmál a vstal.
             ,, Je na čase, jim to oplatit.”