Popřený instinkt ✔️

9. kapitola

Margot

Hloupá. Hloupá, hloupá, hloupá!

Chodila jsem po bytě sem a tam s šálkem ovocného čaje v ruce a s otupělým pohledem vrtěla hlavou nad svou stupiditou.

Jak jsem to jen mohla udělat?

Vždycky jsem se považovala za zásadového člověka, který ví, kde jsou jeho hranice. A nejhorší na tom je, že jsem si i včera večer byla vědoma svých hranic, jenom jsem je naprosto ignorovala. Byly mi u zadku. Jenže teď, o několik hodin později a za denního světla jsem si připadala jako ten největší idiot pod sluncem. Byla jsem ten největší idiot pod sluncem!

**

Dívala jsem se, jak letadlo mířící do Miami opouští ranvej a vzdaluje se mi z dohledu. A v tu chvíli mi to teprve došlo. 

Samantha je pryč. 

Moje pravá ruka právě odlétla a já netuším, jak ji nahradit. 

Uměla jsem být samostatná, ale jen když jsem chtěla. Po tom včerejším incidentu jsem vážně pochybovala, že se ještě někdy budu moct podívat Joshovi do očí, aniž bych se při tom propadla hanbou. Jakožto dospělý jedinec jsem to měla nechat být a považovat to za jakýsi úlet způsobený alkoholem, jenže to bych se k tomu nesměla pořád vracet. Neměla jsem okno, pamatovala jsem si velmi dobře, co se dělo a co jsem při tom cítila. Josh mě přitahoval, to by samo o sobě nebylo tak zlé. Jenže já jsem někde uvnitř sebe cítila, že mě na něm nejvíc přitahuje to nebezpečí, které pro mě představuje. A to bylo strašně zvrácené. Vůbec jsem nechápala, kde se to ve probudilo a proč jsem tomu vědomě popustila uzdu.

Hloupá, hloupá, HLOUPÁ!

Vyšla jsem z hlavní haly letiště na čerstvý ranní vzduch a odchytila si taxíka. Mohla jsem se ještě chvíli procházet po zalidněných ulicích New Yorku a oddalovat okamžik, kdy se s Joshem setkám, jenže nakonec jsem se tomu stejně nemohla vyhnout. Dneškem se z nás stali parťáci.

.

.

.

Prokrista, já tam nemůžu jít!

Josh

Netušil jsem, jestli už přišla, ale bylo mi jasné, že dřív či později se odsud stejně budu muset zvednout a jít za ní. Pořád jsem nemohl uvěřit, že jsem to udělal. Ona si to mohla obhájit alkoholem, ale čím já? Antidepresivy?

Několikrát jsem si prsty zakroužil kolem spánků, abych se trochu uklidnil.

Fajn, tak do toho.

Vyšel jsem z kanceláře a po cestě k její jsem si připravil, co bych mohl říct. Potřeboval jsem navazovat a mluvit přímo k věci. Nesměl jsem si dovolit žádné tiché pauzy. Naštěstí pro nás oba jsme toho měli na práci vskutku dost, takže tu pořád byla naděje, že budeme dostatečně zabraní do našich pracovních povinností, čili...

Eh, co si tu namlouváš, Joshi? Oba dva jste v háji!

Zhluboka jsem se nadechl a opatrně přitiskl ucho na chladné dveře. Nic jsem neslyšel. Váhavě jsem zaklepal, ale nikdo mě nevyzval, abych vstoupil. Chvíli jsem hypnotizoval stříbrnou kliku, ve které jsem viděl svůj vlastní odraz. Tvářil jsem se jako hromádka neštěstí.

,,Margot?" zeptal jsem se, a když jsem shledal, že dveře nejsou zamčené, pomalu jsem vstoupil dovnitř. Její kancelář se topila ve tmě. Poslepu jsem nahmatal vypínač a v šoku jsem zůstal zírat na evidentně vystěhovaný prostor. Na stole ležel papír ve formátu A4, na kterém bylo něco napsáno. Zavřel jsem za sebou a vzal ho do ruky.