Knížka, kterou právě vidíte, vznikla jako takové speciální poděkování lidem, co mě tady na Wattpadu podporují, protože můj profil nedávno překonal hranici 200 followerů.
A to ne jinak než jsem si zahrála tak trošku na Rowlingovou, znovu jsem si pro...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
AU= verze příběhu odehrávající se v jakémsi "alternativním vesmíru", kde se objevují elementy, které nepasují do originálního příběhu.
Ok, uznávám předem, tahle přidaná zápletka by se vlastně dost dobře mohla stát i v originálním příběhu. Jako AU ji označuji v podstatě jenom proto, že kdyby k tomuhle došlo, určitě bych to musela/chtěla nějak zmínit v epilogu a ta nálepka AU mi slouží vlastně taková omluvenka, proč to tam chybí.
Jenom taková poznámka pod čarou- "Baby" Fever je moje absolutně nejoblíbenější bonusová kapitola z celého Projektu 200. Myslím, že tuhle úroveň quality content, tak doufám, že si čtení užijete stejně jako já psaní. :D ♡
●●●
Tommy
Spojovací chodbou do té části Garden Lodge, kterou jsme obývali já s Mary se začalo rozléhat naléhavé klapání podpatků a mně bylo hned jasné, jakou vzácnou návštěvu mám očekávat. Raději jsem se těm zvukům vydal naproti a málem jsem se srazil se svým diva kamarádem, který se právě řítil k mému pokoji stylem v očích smrt. Přes rameno si přitom nesl koženou tašku (samozřejmě značkovou- Adam by byl i do Kauflandu schopný vyrazit s hadrovkou Louis Vuitton), na které mu od prvního pohledu evidentně dost záleželo. "Uf, jsi doma!" oddechl si šťastně, když mě uviděl. Tento stav klidu však neměl dlouhého trvání. "Máš tu někde Mary?" Začal se podezřívavě rozhlížet a všiml jsem si, že ucho oné tašky sevřel v ten moment ještě křečovitěji. "Zrovna šla na nákup, mám jí něco vyří-" nestihl jsem ani dokončit větu, než mi Adam v propukajícím záchvatu paniky skočil do řeči. "Ne! Přísahej mi, že tohle, co se teď dozvíš, zůstane jen mezi námi!" přikázal mi vynervovaně. "Co se zase děje? V čem to sakra lítáš?" spustil jsem natvrdo výslech. Protože, přiznejme si to, Adam měl sice tendenci všechno moc prožívat, jenže tohle se vymykalo i jeho standardům. Ale to už mě tou volnou rukou, kterou si nepřidržoval na rameni tašku, drapl za rukáv a vtáhl mě s sebou do nejbližšího pokoje.
"V průseru," uvolil se zodpovědět můj předchozí dotaz, jakmile se za námi zaklaply dveře. "Musíš mi pomoct. Já... jsem asi udělal něco, co jsem neměl..." spustil za bouřlivého gestikulování, díky kterému si svou velice mužnou variantu kabelky raději s opatrností odložil k nohám. "Jak přesně to myslíš? Zahodil jsi na venku na zem žvýkačku, nebo jsi vykradl banku?" pokoušel jsem se tu drama queen přivést k tomu, aby mi svůj údajný prohřešek nějakým způsobem konkretizovala. "No... vlastně jsem taky vyrazil na nákupy... Přísahám, že jsem nechtěl! Myslel jsem si, že se tam jen tak nezávazně podívám, jenže... Ty to nechápeš, já ho tam prostě nemohl nechat!" začal citovat sáhodlouhý monolog na svou obranu, ale já ho ani pořádně nevnímal, protože jsem nemohl spustit oči z něčeho jiného. Když jsem předtím mluvil o žvýkačce odhozené na zem, automaticky jsem sám sklopil pohled dolů. V první chvíli jsem si myslel, že mi z něj už taky přeskočilo, ale ne, nezdálo se mi to. Ta jeho zpropadená taška se hýbala! No to si ze mě snad dělá srandu!
