Projekt 200

Dear Diary- Vystřižená scéna (epilog)

Dear Diary jsem při psaní vlastně tak trochu usekla konec. Já totiž jsem původně měla v plánu tu třetí a poslední kapitolu ještě o něco víc natáhnout a v závěru vám ukázat, jak Tommy s Adamem žijí o pár let později. Ale pak mi ta kapitola stejně vyšla asi na 11 tisíc slov a já na ten příběh už nějak neměla nervy, tak jsem se ho nakonec rozhodla ukončit před tím skokem do budoucnosti.

Ale abyste neříkali, že jsem vás okradla...

●●●

O tři roky později

"Ahoj zlato," vesele zahlaholil Tommy se svým příchodem do dveří.
"Ahoj, kde jsi se mi zdržel?" zajímal se Adam, ale to už se k němu jeho přítel nakláněl, aby mu na uvítanou dal polibek spolu s kyticí rudých růží, pro kterou se ještě cestou z práce vydal do květinářství.
"Odpuštěno," zasmál se Adam potěšen tu nečekanou pozorností a šel pro kytici ještě rychle najít nějakou vhodnou vázu. Tommy se uvolněně vydal za ním. Nechtěnému zpoždění navzdory ještě pořád měli určitou časovou rezervu a také si stihl povšimnout, že Adam v jeho nepřítomnosti zatím zvládl tradiční vytunění svého vzhledu v koupelně, takže pokud ho ještě ve dveřích při odchodu nedopadne hysterák, že takhle se přece nemůže ukázat na veřejnosti a je bezdpodmíněčně nutné, aby překopal celý svůj outfit od základů, měli by plánovaný večerní program v pohodě stihnout. Navíc tam, kam měli namířeno, se zrovna pro ně dva volný stůl vždycky našel.
"Jak to vlastně dneska šlo?" padla otázka, zatímco se Adam pokoušel opatrně napustit vodu do vázy, aby na rukávu jeho parádního sáčka neulpěla ani kapka.
"Ale jo, vidím to ještě tak na dvě, tři schůzky, ale vypadá to nadějně, za chvíli ti tu smlouvu budu moct dát podepsat," spokojeně mu podal hlášení o momentální situaci jeho přítel a zároveň manažer.

Přestože se během jejich notoricky známého polibku v přímém přenosu proslavil dokonce o dost víc, než by sám chtěl, Tommy se nakonec přeci jen rozhodl realizovat v hudebním byznysu právě po té byznysové stránce, jak si ostatně jeho rodiče vždycky přáli. Jednalo se však o zcela svodobné rozhodnutí, které učinil ze svých vlastních pohnutek. Nehrál příliš dlouho a po těch letech svou kytaru sice přivítal s otevřenou náručí, ale světla ramp ho již nelákala. Navíc měl v podstatě ze dne na den náhle doma čerstvě virální pěveckou hvězdu na volné noze, která někoho, kdo ví, jak to chodí, a provede ji nástrahami showbyznysu, opravdu potřebovala. Tommy to ze svého úhlu pohledu rozhodně nepovažoval za oběť. Přestože se tomu za mlada bránil, měl pro tuhle roli prostě vlohy, a vědomí, že ten čas, který strávil na vysoké, se vyplatil a nejednalo se o zcela ztracené roky jeho života, ho nakonec dokázalo opravdu naplňovat. Navíc, kdo řekl, že image manažera nutně musí být nudná? Těžko říct, ale Tommy se rozhodl nepsané pravidlo svého oboru zvysoka ignorovat a řešit věci po svém.

"Nad čím přemýšlíš?" Adam dokončil delikátní operaci s pugétem a všiml si, že se jeho přítel poněkud zasnil, tak se ho rozhodl probrat tím, že mu láskyplně odhrnul těch pár neposlušných růžových pramínků, které mu jako obvykle sklouzávaly do čela. Ano, přesně o tomhle jsme tady před chvílí mluvili. Tommy sice neměl nejmenší problém respektovat ve svém oboru formální dresscode, myšleno jako oblek, košile, kravata atd... Ale zároveň se rozhodl dopřát plný rozlet i své extravagantnější stránce, takže si své oblečení schválně vybíral barevné, nebo s různými uměleckými vzory. Je snad nějakým zákonem dané, že se hudební manažer nesmí malovat tužkou na oči, nebo mít vlasy na růžovo? Ne, tak ať si všichni trhnou nohou. Tommy obvykle mezi těmi uniformními zástupy černých obleků a bílých košilí působil jako pěst na oko, ale necouvnul a časem se nápadný styl stal jeho obchodní značkou a v porovnání s konkurencí dokonce i výhodou- zapamatovali byste si ho, i kdybyste nechtěli a jakmile se mu jednou vydobýt si v branži určité renomé, nabídky a příležitosti se začaly jen hrnout.