Projekt 200

Wanted- Růže a střepy

No, na mráčky místo sluníčka jsme díky chronologickému řazení kapitol nemuseli čekat dlouho. Ale ono to třeba nebude tak horké... i když... to vlastně záleží hlavně na vás a na vaší vlastní fantazii.

Tenhle nápad je v současné době pasé, ani jsem ho neměla pořádně promyšlený a momentálně mi v pomyslné frontě stojí tak čtyři... vlastně pět kapitolových příběhů, na které bych se ráda vrhla, ale stejně na ně nemám čas, takže si jsem celkem jistá, že tohle zůstane nerealizované.

Jednu dobu jsem si krátce pohrávala s myšlenkou, že bych Wanted napsala dvojku. Jak říkám, sice jsem samozřejmě měla pár naplánovaných zápletek, ale neměla ten návrh se nedostal do fáze, kdyby bych ho začala nějak detailněji promýšlet. Paradoxně si ani já sama zatím nejsem jistá, jaký přesně by dvojka Wanted měla konec. Vím ale, jak měl vypadat začátek, takže ten tu pro vás dneska mám a s koncem si už budete muset poradit sami.

P.s. Zmiňovala jsem někdy v průběhu Wanted, kolik Adamovi s Tommym je? Je to ostuda, ale jaksi si to nemůžu vybavit. Takže kdyby ten věk tady uváděný neseděl, klidně se ozvěte, já si půjdu vysypat popel na hlavu a pak to opravím. :'D

●●●

Tommy

Před pár týdny mi bylo sedmatřicet. Nevím, proč mě napadlo evaulovat svůj věk právě teď, asi je to prostě tím, že mám zrovna chvíli času nad věcmi přemýšlet. Co jsem si deset let zpátky myslel, že budu dělat v sedmatřiceti? Tak daleko jsem neplánoval. Po pravdě jsem si ani nebyl moc jistý, zda tu další dekádu svého života přežiju. Mafie je ošemetný byznys. Teprve, když jsem se toho nechal a rozhodl se začít znovu jinak, mi začalo docházet, jak moc jsem po celou tu dobu žil ze dne na den. Na ničem mi nezáleželo, nemohl jsem skutečně věřit nikomu jinému kromě sebe, slepě jsem se hnal za budováním svého postavení a snažil se přehlížet, že kariérní ambice jsou ty jediné, které se mi daří opravdu uspokojit. Každou noc jiný večírek a v posteli jiná holka. Řekl bych, že jsem se ve svých nejlepších letech skutečně nenudil... ale nudil jsem se k zbláznění. Měl jsem víc peněz, než bych zvládl utratit, měl jsem vliv, jenž mi umožňoval zařídit si cokoliv, na co jsem jen pomyslel, ale povím vám tajemství. Tohle všechno je naprosto k ničemu, když sami nevíte, co od života vlastně chcete.

Co chci dokázat za deset let? Tenkrát bych vám asi odpověděl nějakou nesmyslnou frajerskou hláškou na způsob, že budu mít v Chicagu postavenou svou vlastní obdobu Sochy Svobody. A doma možná nějakou manželku a děti? Ne, že bych po rodinném životě kdy opravdu toužil, ale takhle se to v tom věku tak nějak obvykle vypadá, ne?

No, rozhodně by mě ani náhodou nenapadlo předvídat, že sedmatřiceti za sebou budu mít svatbu tak akorát se svou nejlepší kamarádkou, zatčení, útěk z jedné z nejbedlivěji střežených věznic na světě, nafingovanou vlastní smrt a doma úžasného zrzavého chlapa, kvůli kterému jsem celou svou roky budovanou mafiánskou kariéru hodil přes palubu a ani jednou se neohlédl zpátky. Jo, i když měl proti tomuhle nápadu své výhrady, nakonec se mi Adama podařilo přemluvit, aby se svou barvou vlasů zůstal napřírodno. Vzhledem k tomu, že jsme oba měli být pro naše staré známé z podsvětí i pro policii mrtví, se i pro sichr celkem šiklo, když díky změně účesu nebyl na první pohled úplně k poznání. Ale to bych kecal, donutil jsem ho k tomu hlavně proto, že pro mě takhle vypadal děsně roztomile. No, kdybyste ho viděli!

To tvrzení, že mám Adama doma, bylo bohužel z praktického hlediska trochu přehnané. Momentálně je totiž na služební cestě, takže jsem dnešní večer trávil doma sám. Po našem útěku z Alcatrazu jsme se natrvalo usadili v exilu. Brazílie je nádherná země a v Riu se nám pod změněným příjmením nakonec žije skvěle. Nakonec jsme si vybrali jedno společné. Jak to mezi námi je, jsme nevysvětlovali jen tak někomu na potkání, a když okolním rýpalům zamotáme hlavu tím, že budou nad tím, jestli jsme příbuzní, tak jim bude o to méně podezřelý připadat fakt, že spolu dva dospělí muži bydlí pod jednou střechou. Ono to vlastně není vůbec přehnané- Adam je moje rodina. A kdyby existovala možnost sdílet s ním příjmení i jinak než s pomocí falešné občanky, to se můžete vsadit, že bychom té šance nejspíše již dávno využili! Ale ne, já si vlastně nemám na co stěžovat. V Riu je nám fajn, dokonce už oba celkem obstojně umíme portugalsky. Máme tu náš útulný domeček a takový skoro legální byznys. S obchodováním s alkoholem jsme oba měli velmi bohaté zkušenosti a jedním z Adamových snů vždycky bylo mít svou vlastní značku tequily, tak proč to nespojit? Celkem se nám dařilo, i když jsme si tedy především zpočátku museli zvykat na jiné ceny, než na které jsme byli ze Států zvyklí. Neříkám, že jsme nikdy nic neprodali, kam jsme neměli, nebo že jsme nikdy Neilovi nenabídli pomocnou ruku, když potřeboval někde v klidu za hranicemi vyprat pěknou sumičku peněz pro West Side Wolfs, ale jinak jsme většinou lokálně neporušovali žádné zákony, žádná prohibice, žádný organizovaný zločin, prostě téměř poctivý byznys.