ASURA

Asura - kapitola dvacátá první - Alexandr + Epilog

Kapitola dvacátá první

Alexandr

Sára zabrala za starý zrezivělý řetěz a nemusela ani použít velkou sílu, aby ho roztrhla napůl. Železo už bylo natolik prožrané, že to ani neudělalo žádný hlasitý zvuk. O to náročnější bylo odstranit řetěz z vrat, aniž by to způsobilo sebemenší zvuk.

Jakmile bylo hotovo, ukryla opatrně řetěz stranou na zem mezi povalující se kusy zrezlého vlnitého plechu. Pak vklouzla škvírou mezi křídly vrat neslyšně jako myška dovnitř a zavřela za sebou. V šeru za ní se od zdi odlepily dvě postavy a jedna z nich si odkašlala.

Sára se prudce otočila a zamračila se.

„To je dobrý," uslyšela Ondřeje, a když se posunul do výseku světla, který pronikal do prostoru z vrchu, spatřila i jeho obličej. „O ticho máme postaráno."

V druhé postavě poznala Čeňka. „Co ten tu dělá?" nechápala.

„Je čistý, Zoran ho prověřil," vysvětlil Ondřej.

„Prý prověřil," odfrkl si Čeněk. „Tak bych tomu teda neříkal."

„To máš sakra pravdu," ušklíbla se Sára při té bolestivé vzpomínce.

„Tebe taky poctil Zoran svou péčí?" zeptal se jí Čeněk soustrastně. Přikývla, a když ji poplácal přátelsky po rameni, věnovala mu vděčný úsměv.

„Jestli už jste si pofoukali bebínka, můžeme pokračovat?" pokusil se to Ondřej zlehčit, i když při vzpomínce na Sářino i Čeňkovo testování mu příliš lehko nebylo. Na jednu stranu byl rád, že jemu se Zoranovo mučení vyhnulo, na druhou stranu by je ale raději snášel místo svých přátel.

„Sprosťáku!" udeřila ho Sára pěstí do paže, ale jen aby ho pošťouchla. „Abych ti taky neudělala nějaké bebínko!"

Čeněk se jen pobaveně uchechtl. „Zrzky jsou divoké a nic ti nedarují, bacha na to, Ondřeji. Klidně se zeptej Zikmunda." Pak jeho tvář zvážněla, stejně jako hlas, když se Sáry zeptal: „A Zikmund?"

„Nevím," odpověděla mu démonka zasmušile.

„Sakra," hlesl Čeněk a zrozpačitěl. Rozhodně nechtěl vrtat do otevřené rány.

Mezi třemi démony zavládlo ticho, které nakonec přerušil Ondřej. „Nechme toho dumání. Máme úkol, tak se na něj soustřeďme. Teď všichni pěkně na značky a čekat." Pak zvedl sevřenou pěst, počkal, až si s ním kolegové ťuknou těmi svými, než se rozešli každý na své místo.

*****

Anna si sbalila těch pár svršků a notebook do baťohu, přehodila si ho přes jedno rameno a sešla dolů do předsíně. Na jídlo neměla vůbec myšlenky, takže si snídani odpustila.

Nepřekvapilo ji, že u dveří stál Zoran a čekal na ni.

„Opravdu to chceš udělat?"

„Už jsem se rozhodla. Uhni mi," odpověděla mu chladně.

„Anno, prosím," naléhal.

„Nezdržuj mě," zamračila se.

Povzdechl si, pohnul se ale směrem k ní, ne od dveří. „Tak alespoň poslední polibek. Na rozloučenou."

„A pak už mi konečně uhneš?" Když přikývl, souhlasila. Dovolila mu, aby vzal její obličej do tváří a políbil ji tak, jako ještě nikdy před tím. Zoran si přál nikdy nepřestat, ale nakonec ji neochotně pustil, a ustoupil stranou.