ASURA

Asura - kapitola dvanáctá - Chyť mě, když to dokážeš

Kapitola dvanáctá

Chyť mě, když to dokážeš

Ondřej rychlým pohledem zkontroloval stav svých přátel. Shromáždili se v jídelně, kam je svolal Zoran. Marek byl ještě pobledlý, ale tvářil se odhodlaně, a Sára si přisedla výjimečně velmi blízko k Zikmundovi, protože se ještě pořád vyrovnávala s myšlenkou, že o něj málem přišla, ale jinak působila klidně. Přesto se chtěl přesvědčit.

Opatrně tedy zaklepal na její zeď a zeptal se myslí: „Jsi v pořádku?"

„V pohodě," odpověděla myšlenkou a zároveň krátce přikývla, vděčná za jeho starost.

„Nedělej mi do holky, jo?" ohradil se Zikmund, který si tiché komunikace mezi nimi samozřejmě všimnul, ale pobaveně se při tom usmíval. Věděl, že jsou si Ondřej se Sárou blízcí. Kromě toho, že se k jejich skupině připojili jako poslední, když nebral v potaz Annu, ani u jednoho se zatím neprojevila žádná zvláštní schopnost, a to je sbližovalo ještě více. Vztah mezi nimi ale nikdy nepřerostl v nic romantického.

„Víš, že jsem spíš na blondýnky," ušklíbl se Ondřej lišácky.

„Což je vlastně dost divné," poznamenal Čeněk a kývl zamyšleně k Ondřejovým vlasům.

Marek se tiše uchechtl a chystal se něco podotknout, pak ale jen pokrčil rameny a ukázal si na krk. Pak si ale na něco vzpomněl, zalovil v zadní kapse džín a položil na stůl malý notýsek a tužku. Chvilku do něj něco a ostatní po něm zvědavě pokukovali. Jakmile byl hotov, ukázal svůj výtvor napřed ostatním, kteří se začali hlasitě smát, a pak až Ondřejovi.

Na obrázku byla postavička nahé ženy a muže, s velmi výraznými pohlavními znaky, a také pečlivě vykreslenými vlasy. Bylo jasné, že muž zobrazuje Ondřeje s jeho hřívou. Na d hlavami pak měli jednoduchý nápis. Barbie a Ken.

Ondřej se zeširoka usmál, pak věnoval rozesmátým démonům klidný pohled a odtušil: „Jenom závist." Jeho přátelé možná utrpěli šok a někteří vážná zranění, na duchu zůstali ale silní a neochvějní, takže měl důvod ke spokojenosti.

„Řekl bych, že odsud už to převezmu, Kene," ozvalo se ode dveří a do místnosti vešel Zoran. Krok za ním i Anna. Pochmurně se mračila.

Smích v místnosti postupně utichl. V první řadě v Zoranově hlase nebyla ani stopa po žertu, a za druhé všem došlo, že ho mají v hlavě, aniž by o tom věděli. A to se často nestávalo. Zoran respektoval jejich právo na soukromí, a do myslí jim vždy vstupoval jen s jejich svolením, nebo když to bylo nezbytně nutné.

Anna si mlčky sedla na první volné místo a Zoran zůstal stát v čele stolu. „Napřed bych se chtěl omluvit, že mě máte v hlavě."

„Určitě pro to máš pádný důvod. Jako vždy," odtušil Benedikt klidně.

„To mám. Nechám Annu, ať vám to vysvětlí," ujistil ho Zoran a taky si sedl. Pak jí pokynul a ona se neochotně postavila.

„Já na tohle moc nejsem..." vyhrkla a nervózně si odkašlala.

„Měla by sis zvyknout, jsi přece modrá," založil si Ondřej ruce na hrudi a pohodlně se opřel. Tvářil se vážně a ona ten pohled znala z hodin, kdy spolu trénovali. Učil ji a připravoval i v této chvíli. Na to, co jednou možná přijde. Na skutečnost, že možná jednou povede vlastní skupinu.

„Jistě, trenére," odvětila ironicky, ale zároveň se uklidnila. Prohrábla si rukou vlasy a zkusila to znovu: „Chtěla bych vám říct, že jsem opravdu moc ráda, že tady u toho pitomého stolu sedíme pořád ještě v plné sestavě. Poslední akce se nám moc nevyvedla, dostali jsme pořádně na prdel, a měli jsme štěstí, že jsme to všichni přežili bez nějaké trvalé úhony."