ASURA

ASURA - kapitola devatenáctá - Když se kácí les

Kapitola devatenáctá

Když se kácí les

Výslech démonů, které ulovili Anna se Zoranem, nikam nevedl. Zoran je vyslýchal dlouhé hodiny, několikrát prozkoumal jejich mysl, ale Alexandr jako by se do země propadl. Posloužili sice jako potrava pro ostatní Asury, ale to byl jejich jediný užitek. Jelikož ale doposud nevymysleli jiný způsob, jak po Alexandrovi pátrat, nezbývalo jim nic jiného, než vyrážet opakovaně na lov. Čím víc démonů všem chytili, tím víc rostla frustrace celé skupiny, protože to stále nikam nevedlo.

Anna se Sárou si zvykly upouštět trochu páry během vzájemných cvičných soubojů v tělocvičně. Ačkoliv byla Anna modrá a v mnoha směrech zdatnější než druhá Asura, byly chvíle, kdy ani ona nedokázala obstát před zkušenostmi, které Sára získala během století v reálných bitkách. O to víc ji jejich cvičné souboje bavily. Navíc to inspirovalo i ostatní ze skupiny, a tak se stávalo, že občas tělocvična praskala ve švech naplněná sršící energií.

Tentokrát tam ale děvčata byla sama, plně ponořená do souboje. Ztratily pojem o čase, jak se dobře bavily. Zpocená trička se jim lepila na těla, sem tam se na kůži zablýskla modřina, nebo se světlo odrazilo od stříbřité staré jizvy. Tělocvičnu naplňoval jen jejich dech a údery.

Sára zvedla ruku v domluveném gestu, aby Anna věděla, že potřebuje pauzu. Obě toho využily k tomu, aby se napily z láhve s vodou. Sára si pak utřela obličej a rozpustila si rudé vlasy. Protřepala je, a pak znovu sepnula do copu. Ve tváři se jí objevil zamyšlený výraz, který tam Anna v posledních dnech vídala čím dal častěji. Ostatně jako i u ostatních Asur.

„Pořád nad tím dumáš?" houkla na ni Anna tázavě a znovu se napila.

„Prostě mi na tom něco nesedí," odpověděla Sára a promnula si oči. „Je to jenom takový pocit, tušení. Myslím, že i Zikmundovi to jejich přepadení leží v hlavě."

„Říkal mi, že si z té noci moc nepamatuje," podotkla Anna.

„Rozhodně ne po té ráně do hlavy," přikývla Sára. „Procházel to i s Markem, jestli třeba něco z toho, co se dělo, když ho uzemnili, mu třeba napoví, co mu na tom všem nepasuje. Ten měl ale dost práce s tím, aby je odtamtud dostal oba se zdravou kůží. Ale možná jsme jen oba přetažení."

„Možná jste, možná taky ne. Já na své instinkty dám a ty bys měla taky, Sáro. Však vy na to přijdete," namítla Anna přesvědčeně.

„Máš pravdu. To jenom celé to pátrání po Alexandrovi. Jak já bych si toho bastarda chtěla konečně podat," zahučela démonka bojovně.

„Nejsi sama," ujistila ji Anna a v očích jí nebezpečně blýsklo.

„Hele, ale necháš mi z něj kousek, že?"

„Jasně, parťačko," usmála se na ni Anna a obě dívky si plácly. Pak se znovu postavily proti sobě a zvedly dlaně sevřené v pěsti, připravené pustit se do dalšího kola.

V té chvíli se rozletěly dveře, práskly do zdi, a děvčatům se jenom zhouply copy v prudkém poryvu vzduchu, které způsobil Zoran, když kolem nich proběhl svou démonskou rychlostí. Uslyšely ho vztekle zasakrovat, a pak udeřil boxovací pytel tak silně, že mu v něm uvízla pěst, a když se ji podrážděně snažil vytáhnout, strhl celý pytel i s kovovým ukotvením, na kterém visel.

Anně vyletělo obočí nahoru, zatímco Sára vedle ní ztuhla. Anniny mysli se lehce dotkl opar strachu a ona překvapeně pohlédla na druhou démonku. Nešálily ji smysly, Sára se sice snažila nevypadat vyděšeně, ale její strnulý postoj vypovídal o opaku.