Asura - kapitola devátá - Alexandr

5 1 0


Kapitola devátá

Alexandr

Začalo svítat. Anna ležela na boku tváří k Zoranovi, jehož rozložitá postava zabírala větší část její postele. Pokrčenou nohu si někdy během spánku položila přes jeho stehna a dlaň položila na jeho hruď přímo nad srdcem, aby i ve spánku mohla cítit jeho tep. Při vzpomínce na jeho zběsilý tlukot, způsobený společně prožitou vášní, se jí vehnala červeň do tváře. Nyní bylo klidné a jeho dech taky.

Anna věděla, že Zoran nespí. Uvažovala, zda promluvit, ale pocity v ní zmateně vířily, takže nenacházela správná slova. Ticho v pokoji mírumilovně naplňovalo okolní prostor a ona si přála, aby to tak vydrželo ještě alespoň chvilku. Zoran se tiše spokojeně uchechtl. Až v té chvíli Anně došlo, že ho ještě pořád cítí ve své mysli. Spojili se při milování a už tak zůstali.

Spojení duší a těl, pomyslela si. Přání každé ženy. Jeho široký úsměv se odrazil v její mysli a zalil ji pocitem štěstí.

Některé věci podle ní musely zaznít nahlas, tak se nakonec odhodlala a promluvila: „Není teď ta chvíle, kdy řekneš něco jako Anno, tohle se nikdy nemělo stát. Byla to chyba. Už se to nikdy nebude opakovat?"

„Netipoval bych tě na fanynku seriálových soap oper," odtušil pobaveně. Jeho vrnivý hlas jí sjel po páteři jako mazlivé pohlazení. Následoval lehounký pohyb prstů na jejím rameni, kde celou noc spočívala jeho horká dlaň. Druhou rukou si podložil hlavu.

Anna se nadzvedla na lokti a upřela na něj vážný pohled: „Žerty stranou, Zorane."

„Žerty stranou?" ujistil se, že si to opravdu přeje, a když přikývla, zaujal stejnou polohu, jako ona.

„Nelituji ani sekundy," pronesl vážně. „Chtěl jsem tě od chvíle, kdy jsi začala v té továrně mluvit o kari. Přiznávám, že jsem se to snažil popřít, přesvědčit sám sebe, že je to jen přechodné poblouznění. Jen fyzická touha. Při tvém krmení jsem ale zjistil, jak moc se pletu. Málem se mi to tehdy vymklo z rukou. Byla to nakonec naše hádka, kdy ses mi přede všemi postavila, kdy jsem si musel přiznat, že je v tom víc."

„Víc?" zopakovala po něm, aby ho přiměla pokračovat. Takové vysvětlení jí nestačilo. Ne po tom, co se stalo v noci. Ne po tom naprostém, dokonalém splynutí.

Svraštil obočí, chvilku mlčky přemýšlel, pak se posadil a otočil se tváří k ní. Vzal ji něžně za prsty a vtiskl na ně lehký polibek. „Než jsme tě objevili, byl jsem rozhodnutý odebrat se po zničení toho Rákši ke spánku."

„Ty myslíš...?" skočila mu překvapeně do řeči a taky se posadila. Přikrývka jí sklouzla k pasu a on se zálibně zahleděl na její ňadra. Všimla si toho, a tak ho vzala za bradu a přiměla ho pohlédnout jí do očí. „Chtěl jsi zemřít?"

„Ano, chtěl."

„Ale co Sára? Ondřej? A co ostatní? Potřebují tě."

„Někdy mám pocit, že já je potřebuji více. Jen oni dávali mému životu smysl. Naplňovali to prázdno, co se ve mně vzmáhalo a rostlo. Všechny ty roky plné bitev a ztrát. A konec toho všeho byl stále v nedohlednu. Byl jsem tak unavený. Věřil jsem, že jsem je dobře vycvičil, a že si sami poradí. A já bych konečně dosáhl klidu."

„A pak jsem se objevila já," pochopila.

„A pak ses objevila ty," znovu se usmál. „Nová modrá Asura. Napřed se mi jen ulevilo. Říkal jsem si, že prostě ještě vycvičím tebe, a ty pak povedeš ostatní. Jenže jak jsem tě postupně víc a více poznával, naplňovala mě stále větší touha zůstat. I kdyby to znamenalo jen zůstat vedle tebe. Být třeba jen tvým učitelem. Nestačilo by mi to ke štěstí, ale byl jsem víc než ochotný zamlčet své city k tobě, pokud by to znamenalo, že můžu existovat ve tvé blízkosti."

ASURAPřečti si tento příběh ZDARMA!