Asura - kapitola jedenáctá - Cizí přítomnost

2 0 0


Kapitola jedenáctá

Cizí přítomnost

Zoran ho ucítil dřív, než vešel do pokoje. „Dobré zprávy?" zvedl oči k Benediktovi. Dokud to neudělal, nedošlo mu, jak dlouho už upřeně kouká na Annu a čeká na jakýkoliv náznak jejího vědomí.

Benedikt unaveně přikývl. „Zkusil jsem to znovu a Marek se konečně probral. Je ještě slabý, ale v pořádku. Jenom bude nějakou dobu chraptět."

„To je to nejmenší," neskrýval Zoran úlevu. „Skvělá práce."

„Díky. Co Anna? Pořád stejné?"

Zoranův ustaraný výraz mu jako odpověď stačil. Povzdechl si, přisedl si k Anně na postel a položil jí ruku na čelo. Chvíli tak zůstal, pak dlaň stáhnul a nechápavě zavrtěl hlavou.

„Tak co?" zeptal se Zoran netrpělivě a přistoupil k lůžku.

„Nerozumím tomu. Podle mě je naprosto zdravá. Zesláblá ano, ale v pořádku."

„Tak proč se neprobouzí?" Zoran se snažil neznít moc zoufale. Benedikta ale neobalamutil, na to ho znal příliš dlouho.

„Možná potřebuje důvod, aby se vrátila," stiskl Zoranovo předloktí, aby ho povzbudil. „Poslední týdny to měla těžké, co si budeme povídat. Navíc, jestli je to s Alexandrem, jak si myslíme, tak nese na svých bedrech obrovské břemeno. A dnes jistě utržila těžký šok. Možná se jenom podvědomě brání vrátit se k tomu všemu."

„Někdy si myslím, že bys nás měl vést spíše ty," poznamenal Zoran vděčně.

„To ani náhodou. Za prvé nejsem modrý a za druhé bych do toho nikdy nešel," usmál se Benedikt a vstal. „Je mi jasné, že si to vyčítáš. A vím, že i ty jsi mnohé ztratil. Můžeš o sobě klidně pochybovat, ale věř mi, každý nový den, kdy jsem naživu, jsem vděčný za to, že mi velíš zrovna ty. Protože hlavně díky tobě jsem ještě tady. Vložil jsem svůj život do tvých rukou jednou a udělal bych to znovu. Bez váhání."

„Děkuji Benedikte. Za vše," hlesl Zoran a vzal Annu za ruku. „Měl by sis jít odpočinout."

„Rozkaz šéfe," přitakal Benedikt a věnoval Anně poslední pohled, než odešel.

Jakmile se za ním zavřely dveře, Zoran se nad dívkou sklonil a přitiskl jí rty na ústa. Odezvu nedostal, ale přesto tak zůstal pár vteřin. „Vrať se, Anno."

*****

Čeňka nevycítil, protože usnul sedící na židli, s hlavou položenou vedle Annina ramena. Když zaslechl zaklepání, prudce se napřímil a podíval se na hodiny. Byly dvě v noci. V noci?!

Dále, pomyslel si a protřel si oči.

„Neruším?" vstoupil zelenovlasý démon váhavě dovnitř.

„Dozvěděli jste se něco?"

„Nic. Proto jsem přišel," vysvětlil Čeněk a zalétl pohledem k Anně. Rychle ale pohled odvrátil a znovu zaměřil svou pozornost na Zorana: „Myslel jsem, že bys to zkusil ty. Alespoň přijdeš na jiné myšlenky. Než se Anna probudí."

Zoran se lehce zamračil, spíš jako by přemýšlel, než se zlobil. Pak si přejel dlaní přes tvář, aby se zbavil posledních stop po únavě a postavil se. Krouživým pohybem si uvolnil ramena.

„Půjdu. Ať jsem trochu k užitku," poznamenal klidně.

„Zorane, tak jsem to..." zajíkl se Čeněk.

ASURAPřečti si tento příběh ZDARMA!