ASURA

Asura - kapitola patnáctá - Zkouška

Kapitola patnáctá

Zkouška

Zoran vztekle praštil rukou do matrace a posadil se. Byla ještě hluboká noc a on byl hrozně unavený, spánek ovšem nepřicházel. Nespal pořádně od chvíle, co Anna ukončila rodící se vztah mezi nimi. Chyběla mu vůně její pokožky, kterou mohl ve spánku vdechovat. Chyběl mu její tichý dech, teplo jejího těla, když se k němu tiskla. Postrádal ji s každou sekundou, kdy nebyla s ním. S každým nádechem cítil bolest z její ztráty. Samozřejmě to pohřbil hluboko v sobě. Tak hluboko, že ani Benediktovi a Ondřejovi nedovolil, aby to v něm četli.

Při vzpomínce na svou skupinu Asur si smutně povzdechl. Měl teď už jen je, ale poprvé po dlouhé době mu to přišlo málo. Anna mu ukázala, že mohl mít víc, mohl žít víc. A teď v něm zbylo jen prázdno. Tiché nic a vědomí zodpovědnosti a povinnosti modré Asury vůči ostatním, kteří na něj spoléhali, a které se zavázal chránit. Kdyby neměl je, neměl by už nic. Žádný důvod k žití. Připadal si jako sobec, když se sám sebe každou noc, co probděl, a každý den, co propracoval, ptal sám sebe, jak dlouho mu to málo bude stačit?

Vyčítal si, že včera tak vybuchl. Ne, že by neměl důvod. Anna svou ukvapeností a špatným odhadem opravdu málem přivodila smrt sobě i ostatním. Jenže on tím nebyl tolik překvapený. Měl na starosti už spoustu nových Asur, i modrých, a věděl, že potřebují čas, aby dozrály. Anna měla navíc tak těžkou startovací pozici. To ji sice neomlouvalo, ale hodně to vysvětlovalo. Zoran byl ale přesvědčený, že se měl více kontrolovat. Když rozbořil její zeď, měl se zastavit. Měl se s tím spokojit. Ale on se nedokázal udržet, zlost a vlastní bolest ho přemohla a přiměla ho zdrtit ji a ponížit.

Teď se za to proklínal. Jsou věci, které se dají omluvit. Prominout. Ale jsou i takové, které se nepromíjí.

Rychle se oblékl, a aniž by si toho někdo z ostatních obyvatel domu všiml, odešel do noci. Bloumal prázdnými ulicemi a vdechoval noční vzduch. Občas se zastavil u některého z barů, skryl se ve stínu a opřený o zeď vstřebával emoce lidí uvnitř. Sytil se a snažil se probudit v sobě alespoň trochu života. Nešlo to. Bez Anny zůstal uvnitř mrtvý.

*****

Anna s Ondřejem vešli do tělocvičny. Jejich první pohled padl na Vétalu, připoutanou silnými řetězy za paže ke kruhům ve zdi.

Tak už konečně vím, proč tam ty kruhy jsou, napadlo Annu. Lámala si s tím totiž hlavu od svého prvního tréninku, ale nechtěla se nikoho ptát, aby nevypadala jako hlupák.

Proti ní stála Sára a na něco se soustředila tak moc, že si ani nevšimla jejich příchodu. Asura začala lapat po dechu a Anně došlo, že Sára trénuje svou novou dovednost.

„Jak to šlo?" ozval se Zoranův hlas od vedlejší stěny. Stál tam mírně rozkročený, ruce v bok a pozorně sledoval rudovlasou démonku. Nevěnoval jim jediný pohled.

Anna si vzpomněla na chvíle, kdy tak při tréninku sledoval ji, a prudce ji zalila vlna lítosti a touhy vrátit čas. Kdyby to tak uměla!

Nevěděla, koho se ptal, ale byla ráda, že se odpovědi ujal Ondřej, protože ona by ze staženého hrdla nevydala ani hlásku. Nemluvě o pocitu na zvracení, který se jí zmocnil, jakmile vešli dovnitř, a od té doby sílil.

„Všechno v pořádku," řekl Ondřej. „Benedikt se vrátil ke svým knihám a my přišli sem, jak sis přál."

Zoran se na ně konečně podíval. Chvilku se jen tiše vpíjel pohledem do Ondřeje, jak si ověřoval jeho slova v jeho vzpomínkách, a žlutovlasý démon to trpělivě snášel. Pak upřel svůj pátravý zrak na Annu a ona ucítila jeho přítomnost ve své hlavě. Zmocnila se jí úzkost, jak si její vědomí pamatovalo jeho včerejší útok, a všechny její instinkty na ni křičely, aby se bránila. Když si podrážděně povzdechl, přinutila se popřít samu sebe a otevřela se mu.