✔️Píseň rolniček [AK 2019]

23/24

 Následující den se jim podařilo přečkat, jen díky knihám, které nanosili z knihovny. Papír sice dobře hořel, ale také velice rychle. Když se setmělo, nebylo už téměř co přiložit.

Kazuki nevrle opouštěl jejich úkryt a snažil se s někým spojit. Ale pravdou bylo, že to pro ně nevypadalo dobře. Yoshitovi horečky sice ustoupily, ale s neustálým ochlazováním, stále hrozilo, že se vrátí a zhorší se.

Všichni už byli ke krbu natisknuti tak blízko, že se skoro dotýkali plamenů, když se Kezuki opět vrátil. Podíval se na partičku přeživších a pak pohledem ohodnotil menší hromádku knih. Nemají žádnou šanci s tímhle vystačit do rána.

„Půjdu dolu do města." Oznámil osazenstvu, které se na něj vyděšeně podívalo.

„Měj přece rozum brácho, venku už je tma a navíc tam furt sněží." Snažil se mu to vymluvit Kenta, ale Kaziky nesouhlasně pokýval hlavou.

„Měl jsem to udělat už dávno, místo toho, abych tu seděl a čekal na pomoc. Neměl jsem dopustit, aby nám došlo dřevo. Měl jsem vyrazit už před několika dny a vás tu nechat v teple." Nepřestával se obviňovat a balil na sebe vrstvy teplého oblečení. „Vyznám se tu nejlépe, takže mám největší šanci dojít pro pomoc." Vzal si do ruky baterku a ozkoušel její funkčnost. Pak se otočil na ostatní. „Vy tu zůstaňte a čekejte. Když to vezmu přímou cestou a ne po silnici, tak bych tam měl někdy brzy k ránu být."

„To je přeci blbost!" Ozval se nahněvaně Yoshito. „Jestli někdo půjde, tak všichni!"

„To ani náhodou!" Oponoval mu muž. „Sám budu rychlejší."

„A když se ti něco stane, tak tu zůstaneme na pospas mrazu." Přidal se Mitsuru. „Ty jsi jediný, kdo zná cestu, takže jestli se ztratíš, tak jsme nahraní."

„Je to moc nebezpečné!" Vybuchnul Kazuki, který konečně vypustil ven všechnu tu nahromaděnou frustraci.

„Tak se tě budeme držet jako klíšťata." Přidal se i Naoki. „Bude lepší, když nás bude víc."

Kazuki si poraženě povzdechl. „Asi vám to nevymluvím, že?" Byl už psychicky tak vydeptaný, že neměl ani sílu se hádat.

„Ne, bratříčku. To opravdu nevymluvíš." Sdělil mu Kenta a tím celou debatu ukončil. Všichni se začali rychle oblékat.

.....

Prodíraly se lesem. Do očí jim vál studený vítr a sněhové vločky je štípaly do tváří. Jediné světlo jim poskytovaly baterky, které si vzali s sebou. Kazuki šel jako první. Kenta s Yoshirem a Naokim šli uprostřed a celou výpravu uzavíral Mitsuru.

Kazuki se prodíral porostem a vyšlapával skupince za sebou cestu sněhem. Každou chvíli se zastavoval a rozhlížel se kolem. Yoshito moc dobře věděl, co ve tmě hledá. Ne jednou mu při zapraskání větvičky vyvstala vzpomínka na divoké šelmy, které spolu viděli. Kazuki si ho před odchodem odchytil a poprosil ho, aby o vlcích nikomu neříkal a zabránil tak panice.

.....

Šli už snad celé hodiny. Nebo se jim to alespoň zdálo. V hlubokém sněhu se opravdu špatně pohybovalo a postupovali velice pomalu.

Kazuki se najednou zastavil. „Tady si dávejte pozor, kam šlapete. Jsou tu srázy a v týhle prokletý tmě je těžké je vidět."

Všichni se pomalu sunuli za svým vůdcem. Ten si dával velký pozor, na to kam šlape. Ne jednou mu noha podklouzla po kamenitém povrchu. Bylo velice obtížné hledat cestu pouze s baterkou. Bylo to něco, jako procházet bažinou. Nikdy nevíte, kdy šlápnete špatně a utopíte se ve smradlavém bahně.

Lesem se náhle ozvalo hlasité zavytí. Všichni se po zvuku otočili. Kazuki ostražitě prohlížel každý temný kout baterkou a snažil se objevit jakýkoliv pohyb.

„C-co to bylo?" Vykoktal vyděšeně Kenta.

„Nemusíte se bát. Vítr vane naším směrem. Vlci nás neucítí a vítr nese jejich vytí daleko. Nejspíš nebudou ani nikde poblíž." Konstatoval Kazuki a snažil se opět získat vše pevně do rukou. Kentu to ale vůbec neuklidnilo.

„Vlci?!" Vyděsil se a chytnul se Yoshita za paži. Ten otevřel ústa, aby se ho také pokusil uklidnit, ale neměl k tomu příležitost. Ucítil, že se mu podlamuje sníh pod nohama.

Všechno se stalo tak rychle, že ani nestihl vykřiknout. Najednou ztratil pevnou půdu pod nohama a řítil se dolu ze srázu. Na malou chvíli, když letěl vzduchem si připadal tak lehký. Až do té doby, než přišel prudký náraz. Uslyšel hlasité křupnutí a nohou mu prolétla štiplavá bolest. Bylo štěstí, že nedopadl přímo na záda, ale i tak si vyrazil dech. Další zranění o kterém si byl jistý, byla bolestná rána do hlavy, která zatřela všechnu ostatní bolest. Cítil, jak se nemůže nadechnout a na malou chvíli si myslel, že si kromě vyraženého dechu zlomil i nějaké žebro, které mu propíchlo plíci. Spadl mu kámen ze srdce, když se dýchání po malé chvíli ustálilo, ale celé své tělo cítil tak vzdáleně, jako by vůbec nebylo jeho.

Přišlo mu to jako celá věčnost, než u sebe zaslechl hlasy. Jako první k němu přiběhl Kazuki a klekl si vedle něho. S vyděšenou tváří si prohlížel jeho zranění a Yoshito měl pocit, že na něj něco křičí, ale nedovedl si slova poskládat dohromady. Jediné co mohl, bylo ležet a rozmazaně vnímat okolí. Netrvalo to ani pár vteřin a k muži se přidali i ostatní. Kentovi po tvářích tekly slzy a vykřikoval na něj nějaká slova. Yoshito odhadoval, že jsou to omluvy. Chtěl mu říci, že je to v pořádku, ale mluvení mu najednou přišlo velmi namáhavé.

Oči se mu pomalu zavíraly únavou. Pokaždé, když se tak stalo, na něj Kazuki něco vykřikl, ve snaze udržet ho při vědomí. „Musíš zůstat vzhůru rozumíš! Všechno bude v pořádku! Jen tu se mnou zůstaň!" Přikazoval mu Kazukiho hlas, který už slyšel lépe, ale jakoby z velké dálky. Pokusil se kývnout na souhlas, ale jediné, na co se zmohl, byl slabí úsměv.

Vítr najednou získal na intenzitě a mladík zaslechl jakési šumění. Zahleděl se na oblohu, kde se ohýbaly špičky stromů. Tmavou oblohu najednou pročíslo jasné světlo a neslo se oblohou.

„To je vrtulník!" Chytl ho Kazuki za ruku a prosebně jí svíral. „Slyšíš?! To je záchrana!"

Yoshito slyšel ty slova, ale nedokázal se radovat. Cítil, jak je tažen do temných hlubin bezvědomí. Oči se mu začaly samovolně opět zavírat.

„Ne to ne!" Panikařil Kazuki, zatímco ostatní mávali na záchranářský vrtulník. „Musíš zůstat se mnou rozumíš?!" Najednou ho něco napadlo. Zarachal v kapse a vytáhl cosi lesklého na barevných stužkách. „Vidíš? My patříme k sobě! Nesmíme se rozdělit!"

Yoshitův mlhavý zrak jen těžko rozeznával rolničky, které mu ukazoval Kazuki. Možná, že to bylo pouhé blouznění, ale zdálo se mu, že je slyší zpívat. Jejich hlas prorážel okolní hluk a mladíkovi hlasitě rezonoval v uších. Byl to poslední zvuk, který slyšel, když upadl do hlubokého bezvědomí.

Slova:1083