✔️Píseň rolniček [AK 2019]

8/24

Opět ho probudilo denní světlo. Svítilo mu oknem přímo do očí. Rozmrzele zamručel a zakryl si je rukou. Když si trochu přivykl na okolní světlo, rozhlédl se kolem.

Byl v pracovně úplně sám. Vedle pohovky, na které ležel, byla na koberci položená další deka. Vedle ní bylo na zemi poházeno několik papírů. Nedaleko bylo položené jeho zavazadlo. Někdo zřejmě přestěhoval jeho věci.

Sáhl po sklenici s vodou, která byla položena na stolku. Jedním pohybem vypil celý její obsah a spokojeně vydechl. Ani si neuvědomil, jakou měl žízeň, než jí celou vyprázdnil.

Spokojeně se opět uvelebil pod přikrývkou. Hlava už mu tolik netřeštila, ale stále se cítil malátně. Mdlo mu už sice nebylo, ale žaludek se mu svíral hladem. Nejraději by si došel do kuchyně pro něco k jídlu, ale bál se, že jakmile by vstal, tak by se mu zamotala hlava.

Náhle se dveře potichu otevřely a dovnitř vstoupil Kazuki. V rukou nesl tác a na něm připravené jídlo. Spokojeně se usmál, když si všiml, je mladík vzhůru. „Tak jsi se konečně probudil." Nadhodil. „Jak se cítíš?"

„No už mi bylo i lépe." Oplatil mu úsměv Yoshito. „Jen se mi ještě motá hlava a mám hlad."

„Tak to jsem přišel v pravý čas. Snídani jsi už sice prošvihl, ale dovolil jsem si připravit menší oběd."

Kazuki přistoupil k malému stolku a položil na něj tác. Yoshitovi se začaly sbíhat sliny, když uviděl krajíc chleba s máslem a marmeládou. Nebylo to sice nic speciálního, ale on byl zvyklý na takovéto jídlo. Nikdy nejedl nic extra a tuto chvíli, kdy se jeho žaludek svíral hladem, mu tohle připadalo jako nejlepší jídlo, co kdy viděl. Na tácu také ležela sklenice s pomerančovým džusem.

Posadil se na pohovce a hned toho zalitoval. Udělal pohyb moc rychle a jak předpokládal, tak se mu hlava opravdu zamotala. Opřel se jednou rukou o pohovku a druhou se chytl za hlavu.

Kazuki byl hned u něj a podepřel ho. U toho se na něj starostlivě díval. „Venku přestalo sněžit, tak jsem zavolal doktorovi. Bohužel jsou ale všechny cesty od nejbližšího města, až sem, zasněžené. Pokusí se je prohrnout, ale bude to pár dní trvat, než se dostanou sem do hor... a k tomu všemu se ještě musíme modlit, aby zase nezačalo sněžit."

Yoshito se otočil směrem k oknu a opravdu už nesněžilo. Venku sice nesvítilo sluníčko tak jasně, ale stále to bylo lepší, než zachmuřená obloha.

Když se mu hlava trochu uklidnila, posadil se ke stolku. Když se odkryl, pocítil chlad v místnosti. Jeho pyžamo bylo celé propocené, jak se zbavovalo vysoké teploty. Yoshito se mírně otřásl zimou. Měl dokonce mokré i vlasy.

Kazuki si toho všiml a odešel z místnosti. Když se vrátil, měl v ruce zelený svetr. Podal ho nemocnému mladíkovi. Ten ho přijal a prohlédl si ho.

„Vezmi si na sebe tohle. Dám ti pyžamo do pračky."

Yoshito ho poslechl a sundal si vršek pyžama. Náhle byl před Kazukim jen v teplákách. Když si všiml, jak se na něj Kazuki dívá, mírně se začervenal. Jeho pohled se do něj vpíjel a hltal každou část jeho těla. Rychle si přes hlavu přetáhl svetr.

Kazuki zamrkal, jako by se probral z tranzu a přebral oblečení, se kterým posléze zmizel na chodbě.

Yoshito se mezitím pustil do svého jídla. Musel si ohrnout rukávy, protože mu svetr byl opravdu velký a hladově se zakousl do krajíce. Hltavě dojedl a vše zapil sklenicí džusu. Kazuki si se za malou chvíli vrátil, poskládal všechno nádobí a opět zmizel s tácem. Když se za pár minut opět objevil, nesl čistou sklenici vody a další prášek.

Yoshito opět vše poslušně přijal a když zapil prášek, opět se uložil a pořádně přikryl. Kazuki mu ještě zkontroloval teplotu. Přiložil mu ruku na čelo a jeho zčervenalé tváře, přičítal zvýšené teplotě. Ještě pořádně urovnal deku a pak se rychlými kroky odebral ke svému stolu. Tam sebral další hrst papírů, odpojil notebook a vrátil se k malému stolku u pohovky.

Počítač položil na desku stolku, vedle položil papíry a usadil se na deku na zemi. Yoshito na něj překvapeně zamrkal. „Ty jsi tu se mnou byl celou tu dobu?"

Kazuki se podivil jeho výrazu a pak se usmál. „No samozřejmě. Byl jsem tu s tebou celou noc."

„To jsi vůbec nespal?" zděsil se nemocný mladík.

„Musel jsem na tebe přeci dávat pozor." Vysvětloval černovlásek. „Nemusíš se bát. Jsem kvůli časově náročné práci zvyklý na nedostatek spánku."

Yoshitovi se to moc nelíbilo. Pak ho ovšem napadla znovu ta samá otázka. „Teď už mi řekneš, co děláš za práci?"

Kazuki se tomu musel zasmát. „No když tak naléháš, tak ti to tajemství prozradím. Vlastním několik firem. Některé z nich jsou celkem velké, takže mám někdy práce až nad hlavu. Když to není moc důležité, tak to nechám na nějakém zaměstnanci nebo na asistentovi. Ale ty důležité věci radši obstarávám sám."

Yoshito se mírně zamračil. „Tak proč to bylo tajemství? Pokud ty tvoje firmy nelegálně neprodávají lidské orgány, tak v tom nevidím nic tajného."

Když se na něj Kazuki zaculil, pochopil celou situaci. On si z něj jen dělá dobrej den! Yoshito se zamračil a s předstíraným uražením, se otočil ke Kazukimu zády. Ten se hlasitě zasmál. „Ale jdi! Přece kvůli takový hlouposti nebudeme mít tichou domácnost."

Yoshito se tomu zasmál a otočil se zpět k němu. „Co vlastně dělaj ostatní." Vzpomněl si najednou.

„No od oběda lítaj venku po lese. Prej využijou toho, že nesněží a půjdou blbnout do sněhu. Až ti bude dobře, tak půjdeme stavět sněhuláka. Platí? Jako omluva, za ten vtip s prací." Slíbil a spiklenecky na něj mrkl.

„Dobře platí." Přijal Yoshito a pak už jen pozoroval muže, jak pracuje. Netrvalo to dlouho a léky zabraly. Za pár minut se opět ponořil do říše snů.  

Slova:950