✔️Píseň rolniček [AK 2019]

21/24

 Ani ráno to nevypadalo dobře. Nebyla sice už taková tma, ale přesto se všichni nejvíce zdržovali ve společenské místnosti, kde udržovali stálý oheň. Dřeva bylo bohužel málo a tak jím museli šetřit. Všichni proto seděli natisknutí na sebe, zabaleni v několika vrstvách přikrývek, u hřejícího ohně. Většina měla v ruce jednu plechovku a hltavě jedla její ohřátý vnitřek.

Nebylo dobře, když jen seděli a nehýbali se. Ale když vstali a chtěli se protáhnout, většinou se do nich pustil chlad, který při chůzi zalezl pod jejich přikrývky. Rozhodli se omezit tedy pohyb na minimum, protože bylo v tuto chvíli teplo velice vzácné.

„Už mě bolí zadek." Postěžoval si Kenta a smutně popotáhl nosem.

„Budeš to muset ještě chvíli vydržet Cukříku." Utišoval ho Mitsuru a přitáhl si ho do objetí.

„Jo, ale jak ještě dlouho?" Stál si za svým zelenovlásek. „Chci už být doma." Fňukal dál.

Normálně by ho Kazuki okřikl, ať se nechová jak ufňukanej rozmazlenec, ale pravdou bylo, že i on sám ztrácel nervy a bohužel i všechny síly. To on je majitel chaty a pozval sem tuhle partičku. Má za ně zodpovědnost. Občas zašel na chodbu a zkusil vysílačku, ale prozatím neúspěšně. Dojedl poslední sousto a odložil prázdnou plechovku vedle sebe. Upravil si deku a přitiskl k sobě Yoshita, který mu seděl na klíně a tvrdě spal. Už ho pořádně bolela záda, takže se se spícím mladíkem přetočil na bok a pokusil se prohřát i svůj zbytek těla. Na záda mu totiž od nikud teplo nešlo.

Yoshito se trochu zavrtěl a pak otevřel oči. Porozhlédl se kolem sebe a pomalu si uvědomoval, že to co se děje, není žádný sen. Vyděšeně sebou cukl. Kazuki ho políbil do vlasů.

„Jak se cítíš?" Otázal se a sáhl Yoshitovi na čelo. Po několika hodinách, co nešla elektřina, se mladíkovi vrátila horečka. Jeho tělo se lesklo studeným potem a Kazuki se snažil ho neustále zahřívat.

„Je mi o trochu lépe." Odpověděl Yoshito nakřáplým hlasem a hned na to se rozkašlal. Bolel ho z toho hrudním a měl pocit, že jestli tohle peklo brzy neskončí, tak se mu rozskočí celé tělo.

Kazuki mu podal sklenici s vodou a jeden prášek, který už pomalu neměl žádné účinky. Jediné v čem pomohl, bylo, že mladíkovi trochu ulevil a měl uspávací účinky.

Yoshito ho s vděkem spolkl a cítil, jak se mu zařezávají žiletky do krku, když polkl. Pak mu Kazuki podal jednu plechovku s fazolemi, kterou před malou chvílí sundal z ohně.

„Nemám hlad." Povzdechl si Yoshito a cítil, jak se mu z vnitřku plechovky pohupuje žaludek.

„Já vím, ale musíš něco sníst, aby se ti udělalo lépe a navíc není dobré, když bereš léky na prázdný žaludek." Oponoval muž a spokojeně sledoval, jak si jeho milenec bere plechovku a vkládá do úst jedno sousto po druhém.

Vůbec necítil chuť toho jídla, ale to mu bylo jedno. Jak teplé sousto klouzalo krkem, tak mu zmírňovalo jehličky, které předtím v krku cítil. Po nějaké době, když dojedl, tak musel dát Kazukimu za pravdu. Opravdu se mu udělalo lépe. Pak ale začal účinkovat lék a jemu se motala hlava. Zvracet už se mu nechtělo, ale křeče v žaludku, které občas pociťoval, byly snad s každou hodinou horší. Za pár minut opět tvrdě spal.

Kazuki se s ním položil na matraci a přikryl je oba peřinou. Čas utíkal strašně pomalu a tak se rozhodl, že se přidá k mladíkovi a na malou chvíli si taky zdřímne. Hlídku nad ohněm měl Naoki, tak se nebylo o co obávat. Porozhlédl se po ostatních a zjistil, že Mitsurovi se podařilo uklidnit Kentu a teď také oba spali. Otočil se k Naokimu, který jediný seděl a právě si zahříval ruce u plamene.

„Kdyby jsi se cítil unavený, tak mě vzbuď. Klidně tě vystřídám." Oznámil sportovci a ten se na něj jen otráveně podíval. Pak se ale jeho obličej změnil na unavený. I on už téhle situace měl dost a hádka k ničemu nepomůže.

„Jo, neboj se." Slíbil Kazukimu a dál si hleděl svého.

Kazuki se tedy natiskl na Yoshita. Cítil, jak se mladík mírně třese horečkou a přisunul je ještě blíže k ohni. Netrvalo mu to ani moc dlouho. Všechen ten stres se spojil s únavou a on za malou chvíli usnul.

Jediný, kdo byl nyní vzhůru, byl blonďatý sportovec, jehož hnědé oči se upírali do plamenů, které je udržovaly při životě. Natáhl ruku pro další polínko a vložil ho do ohně. Právě na něj padla odpovědnost za životy ostatních. A on nehodlal zklamat.

Slova:741