✔️Píseň rolniček [AK 2019]

15/24

Všichni se rozutekli po okolí. Jediný, kdo zůstal stát na místě, byl Kazuki, který byl k mladíkům otočený zády a počítal do padesáti.

Yoshito a Kenta nejdříve běželi stejným směrem a pak se po nějaké době rozdělili. Yoshito netušil, kam se schovali Naoki s Mitsurem, ale Kenta si to namířil k jakési hromadě sněhu. Hnědovlásek si vzpomněl na iglú, kde se skupinka zašila ten večer, kdy je s Kazukim hledali. Podle něj to nebyla zrovna dobrá volba. Kazuki není hloupý a bude hledat jako první tam.

Všude kolem byly vysoké stromy, ale žádný z kmenů nebyl tak široký, aby se za něj mohl pohodlně ukrýt. Už uběhla nějaká doba a Yoshito moc dobře věděl, že Kazuki už s největší pravděpodobností hledá po okolí. Možná už dokonce někoho našel. Musí se co nejrychleji schovat.

Porozhlédl se po okolí. Mezi stromy na něj vykukovalo holé místo, kde nerostl ani jeden strom. Vydal se tím směrem.

Došel na místo a prozkoumal ho. Plácek nebyl tak velký, ale uprostřed něj byla jakási sněhová hrouda. Opatrně ji obešel a zjistil, že je to zasněžený kámen. Z jedné strany, kam vítr nafoukal sníh, byl zcela pokrytý, ale z druhé strany, kde byl kámen šikmý, nebyl pokryt vůbec.

Byla to dokonalá skrýš. Kámen nebyl sice obří, ale byl dost velký, aby za ním v sedě nebyl vidět. Odhrabal trochu sněhu u kamene a pohodlně se tam uvelebil. Nebylo tam sice takové teplo, jako v Kentově iglú, ale kámen ho docela účinně chránil před větrem.

Když tam seděl už nějakou dobu, zakousla se do něj už pořádná zima. Pod teplým oblečením se mírně chvěl a vytahoval si šálu co nejvíce do obličeje, aby si zahřál zmrzlé tváře a červený nos.

Posečkal ještě nějakou dobu a když se nic nedělo, začal si pohrávat s myšlenkou, že se vzdá a prostě se vrátí zpět k chatě. Přece tu kvůli jedný blbý schovce nezmrzne na kost.

Chystal se zvednou, když najednou zpozoroval pohyb. Něco se procházelo mezi stromy. Bylo to daleko od něj, ale přesto dokázal mezi kmeny rozpoznat ladná šedá těla. Jeho domněnka se potvrdila, když jeden z tvorů hlasitě zavyl.

Ten zvuk se mu prodral vrstvou oblečení, přes kůži, svaly a zaryl se mu skrz kosti přímo do hrudníku. Nemohl napětím ani dýchat. Bál se, že by jen jedno vydechnutí upoutalo pozornost vlků a to by byl jeho konec.

Byl tak soustředěný, že si ani nevšiml zakřupání sněhu vedle sebe. Někdo ho popadl za ruku a když se chystal úlekem vykřiknout, ústa mu zakryla druhá ruka. Vyděšeně hleděl na Kazukiho, který na něj prosebně hleděl. Sňal mu ruku z úst a její ukazováček si přiložil k vlastním rtům. Yoshito to gesto pochopil bez problémů. Musí být potichu.

Kazuki si pomaloučku dřepl vedle něho a bystrýma očima sledoval smečku. U toho držel Yoshitovu ruku a dával mu tak najevo, že je tu a že bude všechno v pořádku. Oba seděli v mrazivém sněhu a nikdo z nich nevydal ani hlásku.

Netrvalo to tak dlouho, než vlci odešli, ale oba ještě chvíli zůstali v úkrytu. Trvalo to ještě několik minut, než se muž odvážil promluvit.

„Nikdy se tu v okolí žádný vlk netoulal. Musí být opravdu zoufalý a hladoví, když se vyšplhali až sem.“

Stočil svůj pohled na mladíka a spokojeně se usmál. Byl rád, že je hoch v pořádku. „Bude lepší, když se vrátíme.“

Yoshito ale jeho slova neslyšel. Dál omámeně zíral na místo, kde před několika minutami byla smečka divokých tvorů. Nikdy předtím nic takového neviděl.

Z omámení ho vytrhl až Kazuki, který si ho k sobě otočil za bradu a přitáhl si ho do polibku. Yoshito to nečekal a odolal instinktu se odtáhnout. Nechal muže, aby jejich polibek prohloubil. Bylo to úplně něco jinýho, než když mu tohle udělal Naoki. Tehdy cítil znechucení. Ale teď se mu v podbříšku rozlilo příjemné teplo.

Když se jejich rty rozpojily, zůstali na sebe jen nejistě hledět. Nikdo nedokázal odhadnout, co ten druhý udělá. Nakonec to byl Yoshito, kdo promluvil první.

„Jak jsi mě vlastně našel?“ Otázal se a změřil si muže překvapeným pohledem.

Kazuki se té otázce pouze zasmál. „Tak schválně. Jak si myslíš, že jsem našel tebe i všechny ostatní?“

Yoshito vůbec nechápal jeho pobavený výraz. Pak ho to poznání praštilo přímo do hlavy. „Ty zmetku! Šel jsi po stopách!“

Teď už se Kazuki rozesmál na celé kolo. „Myslel jsem, že to někomu z vás dojde, že půjdu po stopách ve sněhu.“ Zatvářil se povýšeně. „Ale očividně to nikoho z vás nena...“

Ani nedokončil větu, protože po něm hnědovlásek zákeřně skočil a svalil ho do sněhu.

Slova:756