✔️Píseň rolniček [AK 2019]

10/24

Byl rád, že byli konečně uvnitř teplé chaty. Byl ještě stále podrážděný z toho co mu ten idiot udělal, ale u něj ho to ani nepřekvapovalo. Prostě byl stále ještě nadržený hovado. Teď měl jiné starosti. Za ruku ho držel Kazuki. V břiše kvůli tomu měl zvláštní pocit a měl co dělat, aby nebyl rudý jako rajče.

Když byli vevnitř už konečně všichni, Kazuki za nimi zavřel dveře. Přitom stále svíral Yoshitovu ruku. „Tak!" Podíval se na provinilce přísným pohledem. „Co si sakra myslíte, že děláte? To jste slepý, že nevidíte tu tmu za oknem?!" Seřval je, jako žáky na základce, kteří provedli nějakou hloupou lumpárnu.

„Ale nebuď takový Kazu." Našpulil Kenta rozmrzele rty. „Za malou chvíli bychom se vrátili do chaty. Jen jsme blbli v tom iglú, co jsme postavili."

„A to má být jako výmluva?" Povytáhl Kazuki jedno obočí.

Na to neměl nikdo co říct.

„Tak a teď se jděte všichni umýt a spát." Rozhodl nakonec majitel chaty a vykročil ke schodišti. U prvního schodu se přezul do bačkor a stoupal nahoru do schodů. Všichni na něj zaraženě hleděli. Vypadalo to, že byl vážně naštvaný.

„Ale co večeře? Nevím jak ostatní, ale já mám hlad jako vlk." Usmál se nesměle Kenta a snažil se tak odlehčit situaci. Dokonce i on si byl jistý, že to přehnali.

Kazuki se zastavil a otočil se na mladšího bratra. „Na to jste měli myslet dřív. Čas na večeři už je dávno pryč." A tím ukončil jakékoliv další řeči. Všichni se poslušně odebrali do svých pokojů.

Yoshito si to chodbou namířil k pracovně, když ho někdo náhle chytil za ruku. Překvapeně se otočil a zjistil, že ho svírá Naokiho ruka. Rozzlobeně se mu vytrhnul a útočně se zahleděl do jeho očí. Ten mu pohled vážně oplácel. „Co je mezi tebou a Kazukim?" Zavrčel sportovec.

Yoshita ta otázka trochu rozhodila. Co k tomu muži vlastně cítí? Je to vděčnost, za dovolenou? Respekt? Přátelství? Nebo je v tom něco víc? „Myslím, že ti do toho nic není." Otočil se a chystal se k odchodu. Naoki mu v tom opět zabránil. Tentokrát mu ruku svíral tak pevně, že ho to bolelo.

„Nenechám ho, aby mi tě sebral!" Prsknul mezi zuby a táhl Yoshiho chodbou zpět.

Rozrazil dveře do ložnice. Rychlými kroky přešel k posteli a hnědovláska na ní hodil. Přišpendlil ho k matraci, stejně jako před malou chvílí do sněhu a uvěznil ho pod svým tělem. Yoshito na něj chrlil nadávky a snažil se mu vykroutit. Všechno bylo marné. Ten paličák nebere ne, jako odpověď.

Naklonil se k jeho tváři a opět spojil jejich rty. Yoshito si polibek vůbec neužíval. Celou dobu sebou házel, až mu musel Naoki přidržet obě zápěstí jednou rukou a tou druhou ho chytl za kaštanové vlasy, aby se jejich rty nemohly rozpojit. Pak do polibku zapojil jazyk, což byla chyba. Jakmile se probojoval do modroočkových úst, skousl.

Naoki vykvikl a chytl se za ústa. Yoshito měl sice volné vlasy, ale ruce stále nemohl uvolnit. „Co si o sobě myslíš, ty idiote?!" Prskal a dál se svíjel. Najednou se zarazil. Naokiho očima prolétlo něco nového. Byla to zlost. Yoshito dostal strach.

Pak se ale blonďák uklidnil a hlasitě si povzdechl. „Jak vidím, tak to nemá cenu." Natáhl ruku a setřel z Yoshitova koutku svou krev, která tam stekla. Pak se naklonil k jeho uchu. „Pamatuj si, že nerad prohrávám Yoshi. A o tebe se hodlám rvát." Šeptl a pak bezbranného mladíka pustil.

Ten na nic nečekal a vystřelil na chodbu. Zabouchl za sebou dveře pracovny, opřel se o ně zády a zhluboka dýchal. Přehrával si celou tu scénu dokola a dostával čím dál větší zlost. Celý dnešní večer na něj dolehl a on se najednou cítil zničený. Mohla to být tak krásná dovolená, Kdyby nebylo toho idiota. Poraženě se sesunul na zem a zůstal sedět opřený zády o dveře.

Najednou se ozvalo zabouchání. Yoshito vylekaně poposkočil. Pak se ale nasupeně postavil a rozrazil dveře. „Nech mě na pokoji ty úchyle!" Vyprskl na osobu na chodbě. Najednou se ale zděsil a rukou si zakryl ústa. Místo Naokiho za dveřmi stál Kazuki a překvapeně na něj hleděl.

„J-J-Já myslel, že je to někdo jiný!" Vyhrkl. „Nechtěl jsem! Moc se omlouvám!" Spustil sprchu omluv. Kazuki na něj zamyšleně hleděl a pak se široce usmál. Zřejmě mu blábolící mladík přišel zábavný. Nebo okouzlující.

„Tiše." Zarazil ho nakonec a přiložil mu ukazováček k ústům. „Přinesl jsem něco na zub, tak se uklidni."

Yoshito zhluboka dýchal a snažil se získat kontrolu nad svými červenými tvářemi. Až nyní si všiml tácu, na kterém byly dva talíře s toasty a dvě sklenky. V jedné byl džus a ve druhé, jak odhadoval víno. „Myslel jsem, že je na večeři už pozdě." Podivil se.

„To ano." Přisvědčil Kazuki a vstoupil do místnosti. „Ale ty přece nemůžeš za hloupost těch magorů. Nevidím důvod, proč bychom s nimi měli sdílet trest." S poslední větou položil tác na stolek. Usadil se na deku na zemi a poplácal rukou vedle sebe.

Yoshito si nejdříve sundal mokré oblečení, které dal sušit na radiátor pod oknem. Pak si nesměle přisedl na deku ke Kazukimu. Večeře byla rychle pryč a přesto, že bylo už pozdě večer, hovořili spolu až do noci.

„Takže chodíš s Kentou do školy?" Pokračoval Kazuki a pomalu upíjel vína.

„Ne, vlastně ne, jsme jen spolubydlící." Pak se mírně zastyděl. „Já vlastně musel studium ukončit." Posmutněl trochu hoch.

Kazuki se mírně zamračil. „To znamená, že máš jenom základku?"

„Ano, přesně to to znamená. Po smrti rodičů jsem neměl nikoho, kdo by se o mě postaral". Odmlčel se na chvilku a pak mu vyprávěl o svém odchodu ze školy, o hledání práce a jak strávil nějaký čas na ulici.

Kazuki tím byl očividně zaskočen. Najednou nevěděl, jak se má k mladíkovi chovat. Doteď si myslel, že je to bezstarostný student. Teď ovšem pocítil lítost. Položil prázdnou sklenku a přitáhl si hnědovláska do náručí.

Yoshito na malou chvíli zkoprněl. Už to byla dlouhá doba, co ho někdo objal. Pak se jeho tělo uvolnilo a nechal Kazukiho, aby ho utěšoval. Neplakal. Už tomu bylo dlouho, co naposledy brečel. Tiše poslouchal útěchy, které mu muž šeptal do vlasů a pociťoval únavu, která se k němu zákeřně přibližovala. Poslední věc, kterou vnímal, byl laskavý polibek, který mu Kazuki daroval do vlasů a pak usnul v jeho náruči.    

Slova:1046