✔️Píseň rolniček [AK 2019]

22/24

 Yoshito se probudil. Ani nevěděl, jak dlouho spal, ale cítil se lépe a odpočatý. Rozhlédl se kolem sebe. Všichni byli vzhůru, ale něco se změnilo. Nábytek byl přesunut blíže ke krbu a přes křesla a stůl byly přehozeny deky. Jedna byla pověšená nad nimi a tvořila tak jakousi střechu. Bunkr byl sice postaven narychlo a sem tam byla nějaká mezera, ale jak se zdálo, tak plnil svůj účel. Bylo tu mnohem tepleji, než předtím, přestože byl plamen v krbu menší.

„Tak jsi se konečně probral. Jak se cítíš?" Pohladil ho ve vlasech Kazuki, který seděl vedle něj.

„Už se cítím lépe." Přiznal a pohlédl na ostatní. Nálada, jak se zdálo, tak byla lepší. Trojice studentů seděla těsně vedle nich a hrála karty.

Kenta se na něj otočil a vesele se zazubil. „To koukáš co? Tohle byl můj nápad! Není to sice jako naše iglu, ale teplo alespoň tolik neuniká do celé místnosti." Pyšnil se Kenta za svůj nápad.

Yoshito musel opravdu přiznat, že je tu teplo. Možná to bylo kvůli tomu, že měl ještě stále horečku, ale cítil se lépe. Dokonce si uvědomil, že má pořádný hlad. To se také potvrdilo, když se hlasitě ozval jeho žaludek.

Kazuki se na něj spokojeně usmál. Opravdu vypadal lépe. Od krbu vytáhl další plechovku, která se u ohně pomalu ohřívala a otevřel ji. Zabalil ji do kusu hadru, aby se Yoshito moc nepopálil a sundal si rukavici. Podal mladíkovi teplé jídlo a do plechového hrnečku mu z kotlíku nad ohněm nalil horkou vodu. Sáhl vedle sebe a vhodil do nádoby čajový sáček. Yoshito to s vděkem všechno přijal a hladově začal hltat vnitřek plechovky.

„Jen klid." Chlácholil ho muž. „Nikam ti to neuteče." Pak prohrábl chlapci zpocené vlasy. Nikomu nic neuteče. Budou tu muset prostě počkat na pomoc. „Máš ještě teplotu. Připravím ti prášek." Oznámil a zarachal v lékárničce.

Po jídle si Yoshito spolkl prášek, ale cítil se už mnohem lépe, co do sebe nacpal tu plechovku.

„Koukej, mám další vychytávku!" Pochválil se Kenta a vzal si od něj prázdnou plechovku. Přisoukal se k ohni a na lopatku nabral horký popel. Celou lopatku nasypal do plechovky a podal jí Yoshitovi. Ten po ní se zájmem natáhl ruku, ale Kazuki ho zastavil. „Je to horké, takže si musíš vzít rukavici, aby sis neublížil." Yoshito přikývl a napodobil ostatní. Navlékl si rukavice, které našel na hromadě oblečení a teprve potom se odvážil uchopit rozpálenou plechovku.

Chvíli si jí se zájmem prohlížel, ale nevěděl, co z ní má dělat. Kazuki mu jí vzal z ruky a odhrnul jednu z přikrývek, ve které byl mladík zabalený. Položil mu jí k nohám a opět ho zachumlal. Yoshito se překvapeně usmál, když se mu teplo z plechovky prodíralo pod přikrývkou, oblečením, až k tělu. „Tak to je super! Jak jsi na to přišel?" Zaradoval se a pohlédl na Kentu.

Ten se samou pýchou zakabonil. „Ale to nic není. Občas mě něco chytrýho napadne." Zasmál se a rozpačitě se podrbal na zátylku.

„Jo, když zrovna nevymýšlí kraviny, tak má spoustu místa na dobrý nápady." Rýpnul si Kazuki do bratra, ale všichni věděli, že je to pochvala. Kenta se pod tou chválou začervenal. Panoval tu docela klid.

.....

„Takže Yoshi. Co plánuješ, až se vrátíš zase domů?" Nakousnul další téma Kezuki a spokojeně pozoroval, jak se trojice baví nad karetní hrou. Kenta zrovna vyhrál a mohl se radostí zbláznit.

„No musím se omluvit v pracích a doufat, že mě tam ještě nechají pracovat." Pokrčil rameny Yoshito. Tohle téma ho moc nelákalo. Slovo domov znamenalo, že se bude muset s Kazukim rozloučit. A z toho ho bolelo srdce.

„Mám pro tebe jiný návrh." Nadhodil Kazuki a zamyšleně se na něj podíval.

Yoshito mu se zájmem pohled oplácel a čekal, co má muž na srdci.

„Přemýšlel jsem o hodně věcech... a napadlo mě, že bych ve vašem městě koupil nějaký byt." Dokončil a nervózně se podrbal ve vlasech.

„Yoshito na něj překvapeně zamrkal. „Co že bys?"

„No říkal jsem si, že Kenta je stále ještě student. S rodinou, kvůli svojí povaze moc nevychází a já se ho snažím co nejvíce finančně podporovat, než dostuduje a najde si zaměstnání. A až se tak stane, tak si budeme ještě více cizí... a to já nechci." Na chvíli se zarazil a vážil slova. „Takže kdybych si u vás koupil byt, mohl bys tam se mnou bydlet." Dokončil a začervenal se.

Yoshito na něj vyjeveně zíral. Nikdy ho takhle v rozpacích neviděl. Ale zcela pochopil o co tu jde. Chce, aby zůstali spolu. Nechtěl se s ním rozejít a to mu vykouzlilo úsměv na tváři. „Moc rád s tebou budu bydlet."

Kazukimu spadl obrovský kámen ze srdce. Políbil Yoshita do vlasů. „Ani nevíš, jak rád tyhle slova slyším. A když už nebudeš muset vydělávat na nájem, tak by ses mohl vrátit do školy." Usmál se na překvapeného mladíka.

„Myslíš to vážně?" Otázal se Yoshito pro jistotu, že by špatně slyšel. Kazuki jen přikývl a mladík se mu pověsil kolem krku a políbil ho. „Nic lepšího bych si ani nemohl přát. Strašně rád se vrátím do školy budu s tebou bydlet!"

„To jsem rád." Odvětil Kazuki a oplatil mu polibek. Rty rozpojili teprve, když se ozvalo nervózní odkašlání.

Oba se ohlédli na Naokiho, který si právě získal pozornost všech. „Nerad vás ruším, při tak důležité debatě, ale máme problém." Ukázal jedním prstem na oheň, který se pomalu zmenšoval. „Došlo nám dřevo."

Slova:893