✔️Píseň rolniček [AK 2019]

5/24

Přes zavřená víčka ho dráždilo denní světlo. Nevrle se přetočil na druhý bok a zachumlal se ještě více do deky. Jeho mysl pomalu vyplouvala z vln spánku a mozek začínal pracovat. Otevřel oči a vykulil je na přikrývku, kterou na sobě stoprocentně neměl, když ulehal na pohovku. Další věc, která ho překvapila, bylo denní světlo. V zimních měsících bývá ráno dlouho tma a to znamená jediné. Zaspal.

Prudce se posadil a pohovka pod ním tichoučce zavrzala. Byl to sice těžce slyšitelný zvuk, ale přesto byl dost hlasitý, aby zaujal osobu sedící u pracovního stolu.

Neznámý muž zanechal přebírání štosu papírů a otočil se směrem k Yoshitovi. „Takže jsi se už vyspal do růžova?" Otázal se muž s havraními vlasy a pozoroval vetřelce šedýma očima.

Yoshitova tvář se zbarvila do ruda, jak moc si připadal trapně. Nejenže se potají vkrade do cizího pokoje, ale ještě se nechá načapat. „J-j-j-já se strašně omlouvám." Vykoktal ze sebe mladík. „Já jen..." Ani nedokončil větu. Nedokázal vymyslet žádnou výmluvu.

Z rozpaků ho vysvobodil až mužův úsměv. Byl tak vlídný a laskavý. „Nemusíš se za nic omlouvat." Urovnal papíry na stole a zvedl se. „Jste moji hosté a chci, abyste se tu chovali jako doma."

Nyní, když si, podle všeho Kentův bratr, stoupl, musel Yoshito žasnout jak je vysoký. Muž si prohrábl krátké vlasy a vyrazil ke dveřím. „Ale měli bychom si pospíšit. Ostatní jsou už v kuchyni a připravují snídani. Tak rychle, než nám všechno snědí."

Yoshito se vyhrabal zpod přikrývky, poslušně jí ustlal a položil na pohovku. Došel až k muži, který na něj čekal u otevřených dveří. Na malou chvíli zaváhal, ale pak k němu natáhl ruku. „Jmenuju se Yoshito, ale ostatní mi říkají Yoshi. Jsem spolubydlící vašeho bratra."

Černovlasek překvapeně zamrkal a pak se spokojeně usmál. Podal mladíkovi ruku a pevně jí stiskl. „Já jsem Kazuki. A jak jsi jistě uhodl, jsem Kentův starší bratr."

Yoshito se vpíjel do jeho ocelových očí. Byly stejné, jako měl Kenta, snad jen o nepatrný kousek tmavší. A přesto na něj působily úplně jiným pocitem. Cítil se divně. Rychle zamrkal, aby se toho pocitu zbavil, a aby trapně nezíral na Kazukiho.

„Tak a teď můžeme jít, ne?" Nadhodil muž a vyprovodil mladíka z pokoje.

Yoshito se omluvil a nechal Kazukiho, aby šel napřed. Vlezl do své ložnice a převlékl se do čistého oblečení. V koupelně se upravil a pak vyrazil do jídelny, kde už zřejmě všichni snídali.

Jakmile vešel, upřely se na něj všechny oči. „No tady máme zatoulané štěně!" Vyhrkl na něj Kenta s plnou pusou, za což si vysloužil pichlavý pohled od svého bratra.

„Pojď Yoshi! Držím ti tu místo!" Přihlásil se o slovo okamžitě Naoki a Yoshito mu jeho laskavost oplatil kyselým výrazem. Na stole byla připravená krásně voňavá snídaně v podobě švédského stolu. Nepochybně to byla práce Mitsura, který si zrovna pečlivě dochucoval vajíčka.

Kenta seděl vedle Mitsura na jedné straně stolu. Z druhé strany od Kenta seděl jeho bratr a naproti němu se posadil Naoki. Vedle něj byl prázdný talíř, který čekal, až si na něj někdo nandá to krásně voňavé jídlo.

Yoshito se vydal k židli, která pro něj byla podle všeho přichystaná, ale zastavil se o jednu dál. Sedl si na ni a přitáhl si prázdný talíř. Mezi ním a Naokim se utvořilo prázdné místo a blonďáka to očividně zklamalo.

Nyní seděl Yoshito naproti Mitsurovi, který si pečlivě vybíral přílohu k vejci. Kentovi a Yoshitovi oči se střetly a hnědovlásek v nich viděl jasný nesouhlas. Yoshito v duchu zaklel. Tenhle zmetek opravdu chce, aby se dali s tím úchylem dohromady.

Ani jeden neuhnul pohledem. Kdyby jejich pohledy mohly mluvit, propukla by tu hlasitá hádka. Yoshito Kentův nesouhlas odrážel svým vzdorným pohledem. Možná by tichá válka ještě nějakou dobu pokračovala, kdyby se vedle Kenta neozvalo uchechtnutí.

Kazukimu to přišlo zřejmě moc vtipné a vesele se usmíval do talíře. Mladíci se konečně přestali vraždit pohledem a pustili se do snídaně.

„Kde jsi vůbec byl Yoshi?" Vyzvídal Mitsuru, který byl konečně spokojený se sestavou svojí snídaně.

„No já..."

„Byl u mě v pracovně." Nenechal mladíka dokončit Kazuki.

„No tak to už příště nedělej!" Připojil se do rozhovoru Naoki. „Myslel jsem si, že jsi byl náměsíčnej a vyšel ven do toho mrazu. Všude jsme tě s Kentou a Mitsurem hledali!"

No tak jste asi hledali blbě, pomyslel si Yoshito a propaloval toho vola pohledem. Nikdo mu nebude rozkazovat a už vůbec ne on.

„Jen ať si tam klidně spí, tak pohovka je dost pohodlná." Poznamenal rychle Kazuki, protože postřehl, že se mezi mladíky chystá k hádce. „Někomu se může na té posteli špatně spát... nebo mu nevyhovuje jeho spolunocležník." Dokončil a spiklenecky mrkl na Yoshita. Tomu padl obrovský kámen ze srdce. Konečně někdo, kdo mu nehází klacky pod nohy.

„No ale takhle přece nebudeš moct pracovat." Protestoval s malou nadějí Naoki.

„Už mi zbývá dokončit jen pár papírů a pak si budu taky užívat volna." Ohradil se Kazuki a nimral se v talíři. „Na další práci mám lidi." Dokončil a vítězně se na Naokiho usmál.

Ten mu na to nemohl nic říct, jen majitele chaty zabíjel pohledem. Ten si z toho ale vůbec nic nedělal a vložil si do úst další sousto.

Yoshito si spokojeně nandal na talíř křupavou topinku a začal jí mazat sýrem. Strčil si krajíc do úst a spokojeně se do něj zakousnul. Přece jen by mohla být tahle dovolená dobrá.

Oko mu zabloudilo vedle a všiml si, jak ho ten vůl zase pozoruje. Vypadá to, že z toho tak snadno zase nevyklouzne. Koneckonců přece jen spolu budou v jedné chatě, uprostřed hor a lesů, kde nejde nikam uniknout. Nenápadně na blonďáka vystrčil prostředníček.

Naoki si na malou chvíli zatvářil uraženě, ale pak se ušklíbl. Očividně to vzal jako výzvu, kterou ovšem nehodlal hnědovlásek prohrát.

Jeho urážlivé gesto nebylo očividně tak nenápadné, protože zaslechl, jak se Kazuki potichu směje.

Slova:969