Ten sněhulák je živý

1. kapitola

Povstal jsem ze sněhu a ledu. Byla mi připevněna mrkev a kolem krku vlála šála. Na hlavě mě tlačil starý rezavý hrnec a z něčeho mi dvě děti přede mnou dělaly oči. Musím říct, že celkem nešetrně. Copak to musely dělat desetkrát, abych měl ve svém sněhovém těle tolik naprosto zbytečných děr? To to nešlo jemněji, rozčiloval jsem se, zatímco jsem sledoval, jak kolem mě ti dva neschopníci pobíhají.

První z nich byla holka s dlouhými hnědými vlasy, které jí poletovaly kolem hlavy, a pěkně vypočítavýma očima. Však do mě taky už asi tak třikrát kopla, a to, prosím, úplně bez důvodu. To jí nezapomenu! Druhým byl malý klučina, který měl čepici vraženou hluboko do očí, až jsem se divil, že se ještě nepřerazil. Vždyť nemohl nic vidět.

To už se jim ale konečně povedlo dát mi ty oči tak, aby nevypadávaly, a já se pousmál. Tohle byla poslední věc, která mě držela na místě. Už jsem byl hotov a mohl jsem... sakra, co jsem vlastně mohl dělat? Co tak běžně sněhuláci dělají? Zamyšleně jsem se podrbal na jednom knoflíčku na svém těle, který mě zašimral.

„Hej, on se pohnul," vykřikl ten kluk šokovaně a oči mu div nevypadly z důlků.

Okamžitě jsem ustal v pohybu. To je ale špehoun! Člověk se tu ani nemůže podrbat, aby ho někdo nesledoval. V duchu jsem se na něj pořádně zaškaredil.

„Blbost! Je to jen pitomej sněhulák," odsekla ta zákeřná holka a zase mě dostala do varu... ne, do toho ne. To bych přece roztál, nadával jsem si v duchu, když jsem to rychle změnil na jiné spojení. Dostávala mě do mrazu. Mnohem lepší.

„Ale já to viděl!" hádal se mrňous.

Já se zatím ze všech sil držel, abych se ani nehnul. Nebyl by nejlepší nápad se hned prozradit. Nejdřív jsem musel vymyslet, co tu budu vlastně dělat. Co jsem ale věděl už teď, bylo to, že stát na jednom místě celou zimu se mi vážně nechce. To bych se unudil dřív, než by sníh roztál.

„To není možný! A přestaň si vymýšlet hlouposti, nebo to řeknu mámě!"

Ta holka byla drsná. Jako fakt. Takhle hned vyhrožovat. Můj pohled přelétával z jednoho na druhého a já se začínal bavit. A když po mně chlapec vrhl obviňujícím pohledem, ještě jsem mu provokativně zamával svou klackovitou rukou.

Málem to s ním švihlo. Vykulil oči a zaklapal pusou. Následně vyhrkl: „Zase se pohnul!"

V tu ránu se na mě upřel lustrovací pohled dívky, ale já se ani nehnul. Takže vzápětí vrhla po prckovi jen znechuceným úšklebkem a já najednou přesně věděl, co budu celou zimu dělat. Budu ji trávit s těmahle dvěma. To oni mi ukážou všechno, co bych měl tady na světě vidět. Při té představě jsem se potěšeně zasmál, až ze mě odlétly kousky sněhu, které někdo blbě připlácl. Za to bych jim snížil mzdu, kdyby nějakou dostávaly.

„A teď se zasmál!" vyhrkl klučina už řádně zoufale.

Byla sranda pozorovat dívčin rozezlený pohled. Očividně si nemyslela, že by se nějaký „hloupý" sněhulák zasmál, protože se na mého oblíbence prudce vrhla a začala ho mydlit hlava nehlava. Bylo to celkem drsný. Jejich těla dopadla do sněhu jako jedno klubko.

„Přestaň si vymýšlet!"

„Nevymýšlím si!"

„Tak kecáš!"

„Ty seš blbá!"

Bitka! Bitka, ječel jsem nadšeně ve své hlavě, zatímco jsem je sledoval. Při tom pohledu jsem prostě věděl, že tahle zima bude skvělá. Byl jsem na světě sotva pár minut a už teď jsem se bavil jako nikdy. Děti sice zrovna neovládaly techniku boje, ale ta holka uměla dost nečestných technik, jak jsem si stihl všimnout. Vypadalo to, že klučina proti ní nemá nejmenší šanci. Po chvíli jeho prohrávání mi ho začalo být dokonce líto. Dostával pořádnou nakládačku, a to jenom kvůli mně. Opravdu jsem se cítil... úžasně!

Bohužel zábava netrvala tak dlouho, jak by se mi líbilo. Vzápětí se totiž rozletěly dveře domu, na jehož zahradě jsem se rozpínal ve své velikosti... kecám... kde jsem byl zrozen... ne, to taky není ono... prostě tam, kde mě postavili, a ze dveří vyšla středně vysoká žena s vážným výrazem. Ruce měla omotané kolem těla, aby se aspoň trochu zahřála. Vyšla si totiž ven jenom tak ve svetru.

„Kubo! Martino! Okamžitě toho nechte a pojďte domů!"