Ten sněhulák je živý

5. kapitola

No, s dětmi žádný problém nebyl. Ty prostě neobvyklé věci milují. Takže, když jsme došli ke škole, okamžitě se spustilo boží dopuštění. Venku stojící žáci na nás zůstali jen nevěřícně zírat. Jejich oči měly tendenci div nevypadnout na zem a uši ohluchnout, protože na vřeštící zvuk zvonku vůbec nikdo nereagoval.

V tu samou chvíli také mí společníci změnili pozice. Kuba se mě hrdě chytil za ruku a na všechny se usmíval stylem: „Zírejte, mám vlastního sněhuláka!" Zatímco Martina ostentativně poodstoupila o kus dál, jako kdyby s námi nechtěla mít nic společného.

Dlouho jsem se na ni ale zlobit nemohl, protože děti se probraly z šoku a vrhly se k nám jako stádo zdivočelých sněhuláků. Málem mě povalily do sněhu. Jen tak tak jsem udržel rovnováhu. To už se mě divoce dotýkaly a strkaly do mě.

„Týjo, to je pravý sněhulák!"

„Hustý!"

„Krutopřísný!"

„To mi doma neuvěří!"

Zatímco starší dívky, které se shromáždily u Martiny, nechápavě vrtěly hlavou a házely znechucené připomínky.

„To je trapný."

„Jen pro mrňata."

„Sněhulák? To už je sto let za opicemi."

Při těch slovech jsem se zamračil. Prý sto let za opicemi. To určitě. Ale nehodlal jsem si jimi kazit náladu. Takže jsem se otočil k nadšené půlce dětí a důležitě je od sebe odehnal. „Klid. Klid. Chce to nějaký řád. Nemůže se mě přece dotýkat každý. Já sám si vyberu, kdo bude moct. Takže mi tu udělejte trochu místa."

V dětských tvářích se po mé promluvě objevil úžas a vzápětí vážně uposlechly moji prosbu. Tiché jako myšky mě sledovaly se zářícíma očima. Každé dítě doufalo, že bude tím vyvoleným. Dokonce i hlouček holek přestal mluvit. Spokojeně jsem si je všechny prohlížel. Tohle se mi líbilo víc.

V tom jsem ucítil zatahání za ruku. Překvapeně jsem pohlédl dolů. Původně jsem měl v plánu dotyčného upozornit, že takhle by to teda nešlo. Že nemůžu přece někomu nadržovat, ale ve chvíli, kdy jsem uviděl toho malého špunta, nedokázal jsem být přísný. Jemně jsem se zeptal: „Copak?"

Klučík nejistě rozevřel dlaně, v nichž svíral nějaký přístroj, a pak s očima naplněnýma prosbou vyhrkl: „Můžu se s tebou vyfotit?"

Rázem se mi pyšně nadmula hruď. Někdo se mnou chce fotku... ať už je to co je to. No co víc si takový sněhulák může přát? Byl jsem opravdu nadšený z tohohle přijetí, jenže než jsem vůbec stihl odpovědět své sebejisté ano, předběhl mě řev, který se nesl od budovy školy: „No, co to tu je? Kde jste? Hodina už dávno začala!"

Tak mě ten vpád do naší dětské bubliny zaskočil, že jsem v první chvíli ani nevěděl, co dělat. Zda se schovat nebo zamávat. Tentokrát jsem to však řešit nemusel. Děti to udělaly za mě. Postavily se tak, abych nebyl vidět a vrhaly po mně spiklenecké úsměvy. Následně jich pár popoběhlo dopředu a volalo:

„Nějak jsme se zapomněly."

„Já ten zvonek vůbec neslyšel."

„Měl by být hlasitější."

Přísně vypadající žena stojící ve dveřích si je podezřívavě prohlížela. Ale nejspíš z jejich nevinně kulících očí nic nevyčetla, a tak jen mávla rukou a ukázala dovnitř. Sama tam zašla rychlými kroky.

Jakmile za ní zapadly dveře, dav dětí se ke mně otočil a já vděčně vyhrkl: „Teda, děcka, super. Fakt díky. Vypadala děsivě."

Všechny nadšeně kývaly a následně mě ještě prosily, abych zase přišel, že toho musíme tolik stihnout. Popovídat si, vyfotit se a tolik věcí, až se mi z toho točila hlava. Postupně se začaly pomalu loudat do budovy školy. Nezapomněly se však několikrát otočit, aby se ujistily, že se jim to nezdálo. Jako poslední tam zůstala Martina a Kuba.

„Pročpak ses jí neukázal, co? Vždyť ses chtěl ukazovat," utrousila dívka provokativně, načež tiše dodala: „Zbabělče." S tím se otočila na patě a hnala se k té své partě, co stála přede dveřmi a dívala se na mě pěkně povýšeně.

„Tohle bude ta nejlepší zima," vyhrkl naopak klučina a nadšeně si se mnou plácl.

A já s ním musel souhlasit. Už teď to vypadalo na nejlepší období mého sněhuláckého života. Začínal jsem se vážně těšit na ten čas, který jsem tu měl strávit.