Ten sněhulák je živý

24. kapitola

„Myslíte, že to bude fungovat?"

„Musí! Slíbil jsem to klukům!"

„No, tak to se ti budou smát celý rok."

„Že nebudou, mami?"

„Určitě ne. Martina si jen dělala legraci."

Pomalu se ke mně dostávaly hlasy. Ty hlasy mi něco připomínaly, ale nebyl jsem si jistý co. Toužil jsem se podívat, ale nešlo to.

„Kam si dal ty uhlíky?"

„Já? Tys je přece schovávala!"

„Nene. Dala jsem to za úkol tobě!"

„Nechte toho, mám je já."

Najednou jsem cítil, jak mi někdo vráží něco do těla a pak ještě jednou. Byly to pěkně nešetrné rány. Výsledkem však bylo, že jsem konečně viděl. Opravdu. Ohromeně jsem zamrkal a všechno kolem mě se začalo zaostřovat. Nejdřív jsem zaznamenal jenom rozmazané postavy. Vzápětí jsem je ovšem rozeznal. Malého šmudlu s kulichem a zářícím úsměvem, naoko se nezajímající Martinu a vědoucně usmívající maminku. A v tu chvíli jsem si vzpomněl. Myslí mi projely vzpomínky jako hozená sněhová koule. Na celé minulé Vánoce.

Ohromeně jsem se podíval dolů. Měl jsem tělo. Byl jsem to já. Znovu obživlý. Pohledem jsem se vrátil k nim. To přece nemohlo být možné.

„Je to on? Vypadá, jako kdyby nás nepoznával," uslyšel jsem hlasité šeptání Kuby a já v tu chvíli uvěřil. Opravdu jsem znovu obživl u nich. To přece muselo něco znamenat. Něco jako, že takhle je to správně. Že nejsem jen atrakce.

„Já vás poznávám... jen nemůžu uvěřit," vydechl jsem.

Víc nebylo třeba dodávat. Kubu rázem nic nedrželo na místě, když se ke mně vrhl a sevřel mě v objetí. „Tolik ti toho musím říct! Všechno jsem si zapsal, abys o nic nepřišel. To je boží, že tu jsi!"

Pevně jsem ho k sobě přivinul, až začal vykřikovat, že studím. Okamžitě jsem ho pustil. To už k nám došla Martina a bouchla mě do zad, že se moje hlava jen stěží udržela na místě. „Ráda tě vidím."

Jako poslední se přiblížila maminka. Pousmála se, když pronesla: „Já věděla, že se to povede."

Její promluvení mi připomnělo, že jsem se chtěl na něco zeptat. Na něco, co mě hrozně zajímalo a vrtalo mi to hlavou. Proto jsem vyhrkl: „Ale jak? Jak je to možné? Co se stalo?"

Žena se ke mně spiklenecky naklonila a zašeptala: „Když jsi roztál, posbírali jsme mrkev, hrnec a uhlíky. Část vody jsme dali do misky a doufali, že příští rok to bude stačit k tomu, abychom tě znovu postavili. A opravdu to fungovalo." Poté mě odhodlaně objala a řekla tu nejkrásnější větu na světě: „Vítej doma."

A tímto vám přeju šťastné a veselé Vánoce a pěkné prožití vánočních svátků. Snad se vám příběh líbil a navodil vánoční atmosféru.