Ten sněhulák je živý

19. kapitola

Před očima jsem si přehrával všechno, co se stalo od chvíle, kdy jsem se probral. Jak jsem provokoval děti, nutil je, aby mě braly s sebou. Jak se mi postupně povedlo získat jejich zájem. Jak na mě maminka přišla a udělala něco naprosto nečekaného. Pozvala mě k nim domů a ukázala mi kouzlo ledničky a zmrzliny. Sice jsem se tehdy málem roztekl, ale to byl jen takový menší detail. To hlavní bylo, že mi dala šanci. Nehleděla na mě jako na nějakou ubohou atrakci.

S povzdechem jsem si otřel obličej. To, co jsem zažil s nimi, bylo něco tak nového a milého. Cítil jsem se, jako kdybych k nim patřil... Ale sněhuláci neměli cítit. Měli jen stát a pak roztát. Vždyť je to tak jednoduchý, tak proč já to nezvládám? Proč musím mít pořád něco extra? Čím jsem si to zasloužil? Zvedl jsem oči k temnému nebi, jako kdybych čekal, že mi každou chvíli na mé otázky odpoví.... Nic takového se samozřejmě nestalo.

Neustále padající sníh mi už udělal pěknou vrstvičku po celém těle a já si uvědomil, že vážně nemůžu zbytek dní stát na jednom místě. Musel jsem něco dělat. Cokoli! Třeba aspoň chodit. A tak jsem se otřepal a rázně se vydal nazdařbůh lesem. Nehodlal jsem z něj vyjít ven, abych někoho nevyděsil. Stačil mi ten pohyb.

Proto jsem se procházel a zdravil, koho jsem potkal. Dokonce jsem se někdy zmohl i na zamávání. Byl jsem prostě slušně vychovaný sněhulák.

„Čau, veverko." „Ti malí pacholci," zavolal jsem na mláďata prasnice, která mi nadšeně zachrochtala v odpověď.

Den přešel v noc a já poprvé po dlouhé době netrávil čas kecáním s němými sněhuláky, protože v lese nebyli. Nechápal jsem, proč to ještě nikoho nenapadlo, je taky postavit tady. Hned by tu bylo veseleji. Nakonec jsem byl tak zoufalý, že jsem se pokusil svého druha postavit sám, ale nijak zvlášť se mi to nedařilo. Po několika marných pokusech jsem toho s rozčílenou nadávkou nechal.

A tak jsem se brodil zase dál. Sem tam jsem zůstal stát a jen naslouchal tichu a chladu kolem sebe. Pak jsem zase pokračoval hledající neznámý cíl. Když se začalo rozednívat a mezi stromy se prodíralo světlo, všiml jsem si, že jsem se dostal skoro až k silnici. Na chvíli jsem na ni toužebně hleděl. Chtěl jsem po ní běžet zpátky a klidně se schovávat někde ve sklepě jen, abych mohl být s rodinkou....

To jsem ale nemohl udělat, proto jsem se odvrátil rozhodnutý se vrátit do samoty lesa. Než jsem to ale udělal, najednou se z místa, kam jsem chtěl jít, ozval výkřik: „Sněhuláku!"

Zmateně jsem se obrátil na jinou stranu, ze které ke mně také proniklo: „Pane Sněhuláku!"

Nechápavě jsem se točil do kolečka a nevěřícně sledoval, jak se z různých koutů lesa vynořují postavy. Postavy, které v rukou svíraly fotoaparáty a lačně se ke mně s nimi blížily. Nechápal jsem, jak mě tak rychle našli. A jak to, že jsem je vůbec neslyšel. To už i na silnici zabrzdilo auto a další se z něj vyhrnuli ven.

Nedokázal jsem nic než zírat okolo sebe. Bylo jich moc. Špatně se mi dýchalo. Nevěděl jsem, čím to je, ale ani trochu se mi ten pocit nelíbil. Cvakání a osvětlování těmi přístroji tomu příliš nepomáhalo.

„Proč jste utekl?"

„Myslíte si, že máte právo jen tak zmizet?"

„To nemůžete!"

„Potřebujeme vás do ranní show!"

„Tak se sakra usmějte!"

„Bez dalších rozhovorů neodejdeme!"

Slyšel jsem tu změť hlasů, ale nedokázal jsem pochopit, co mi říkají. Najednou toho na mě bylo moc. Nedokázal jsem jejich falešné obličeje snést. Jejich snahu mě využít ve svůj prospěch... A tak jsem se obrátil a bezhlavě jsem se rozeběhl pryč. Sice mi to dvakrát nešlo, ale nedbal jsem na to. Uháněl jsem, co mi síly stačily a za sebou slyšel jejich ďábelský smích. Pak zněl přede mnou. Zase za mnou. Motala se mi hlava. Ani jsem nevěděl, jak dlouho jsem takhle běžel. Najednou se mi koule podvrtla a já se svalil na zem. Nedokázal jsem se hnout. Obrátil jsem se na záda. Vytřeštěně jsem hleděl do smějících se obličejů, které mě obklopily. To už jsem pocítil jeden tvrdý kopanec a uslyšel výzvu, abych vstal. Na to jsem však neměl sílu. Jen jsem na ně dál bez dechu zíral.

„Vstávejte!"

„Neležte tam jako mrtvola!"

„Teď hned se vrátíte s náma!"

V tu chvíli jsem si vážně přál, abych na místě roztál a na všechno tohle peklo zapomněl. Nic víc jsem nechtěl. Zavřel jsem oči a modlil se, aby se tak stalo. Moc daleko jsem se ovšem nedostal, protože se lesem najednou rozezněl hlasitý výstřel, po němž následoval rázný výkřik: „Vypadněte od něj, vy hyeny!"