Ten sněhulák je živý

17. kapitola

Kdyby pozornost zůstala jen u mě, zvládl bych to. Měl jsem podporu maminky a dětí. Většinu času jsem tak byl mimo hledáček zvědavých hledačů senzací. Jenže pak přišlo něco daleko horšího. Mí pronásledovatelé totiž chtěli z tématu „živý sněhulák" vytěžit ještě víc, a tak se vrhli i na rodinu, která se mě takříkajíc ujala.

Zrovna jsem se s dětmi vracel z nákupů, kde jsem jim přes výlohu radil s výběrem oblečení. Paní prodavačku totiž moc nenadchla představa, že by kvůli mně vypnula topení. Spíš dala jasně najevo, že něco takového nepřichází k úvahu. Tak jsem nakonec musel být jen poradcem přes sklo a za odměnu jsem pak dostal od dětí fajnovou šálu, na kterou jsem se nemohl vynadívat.

Jakmile jsme ale vešli na zahradu, rázem jsme se zarazili, protože se před našima očima objevil houf novinářů, kteří obklopovali ze všech stran maminku. Ohromeně jsem se zastavil. Nemohl jsem tomu uvěřit. To by si přece nedovolili. Jenže pak jsem uviděl maminčinu tvář naplněnou zoufalstvím se jim vymanit, a něco se ve mně pohnulo.

„Nebudu na nic odpovídat!"

„Prosím, jen jednu otázku!"

„Je sněhulák náhradním otcem pro vaše děti?"

„Nepřipadáte si kvůli němu v ohrožení?"

„Nechte mě!" vykřikla znovu se zoufalým podtónem, a když jsem pohlédl vedle sebe na vystrašené děti, zatrnulo ve mně. Nechtěl jsem, aby se tohle dělo. Ne kvůli mně a tomu, že jsem existoval.

V ten okamžik jsem se skoro nepříčetně vrhl do toho davu hyen a stoupnul si před ženu a šeptl jí: „Běžte do domu." Slyšel jsem tichý souhlas a vzápětí viděl, jak i s dětmi zmizeli v domě. Oddechl jsem si a pak jsem drsně uhodil na ty krvelačné bestie. „To vám přijde v pořádku si dovolat na osamělou ženu? Když něco chcete vědět, choďte za mnou! Je nechte být!"

Novináři hned natáhli ti divné věci ke mně a začali vykřikovat:

„Potřebujeme i další zdroje!"

„Chceme vědět, jestli spolu něco máte!"

„A co ty děti? Jsou vaše?"

V jejich očích nebylo slitování. Jen touha po něčem šťavnatém, co by mohli dát do vysílání. Copak už toho materiálu neměli dost? Museli obtěžovat dál?

„Vypadněte odsud! Hned!" zakřičel jsem na ně rozzuřeně. Už jsem se nedokázal ovládat. Máchal jsem proti nim svýma rukama, až několik fotoaparátů popadalo na zem a ti zákeřníci začali konečně uhýbat.

„Agresivní sněhulák... to se bude v titulku vyjímat," vykřikl jeden z nich, když se rozeběhl pryč. Ostatní ho čile následovali a já neměl ani sílu, abych je pronásledoval.

Rezignovaně jsem za nimi hleděl a nechal na sebe působit zimu. Začínal jsem si uvědomovat, že mi to přerostlo přes hlavu. Tohle už nebylo jen o mně. Zatáhl jsem do toho šílenství nevinné lidi. Kvůli mně si Vánoce neužijí. Budou se kolem nich množit tito pronásledovatelé a ta klidná a rodinná atmosféra zmizí v nenávratnu.

Jako mátoha jsem došel do domu, kde už maminka přičinlivě větrala s ohledem na mé zkušenosti s teplem, zatímco oni tam postávali v bundách. Pořádně jsem ani nevnímal, o čem se baví. Viděl jsem jen, jak klučina máchá nějakým dopisem a chce ho společně se mnou dát za okno. Martina pobíhala okolo s telefonem u ucha a maminka nahlížela do lednice. Sledoval jsem, jak jsou šťastní. Jak jsou spolu, i když každý dělal něco jiného. A uvědomoval jsem si stále víc, že jsem tu navíc. Že jim to akorát pokazím. Že se chovám sobecky, když je chci kvůli svému času tady ohrozit.

Těžce jsem si povzdechl. Nemohl jsem jim to dál dělat. Oni se za mě postavili, pomohli mi. Nedívali se na mě jako na atrakci. Brali mě jako jednoho z nich, a tak jsem musel udělat jedinou správnou věc. Odejít.