Ten sněhulák je živý

8. kapitola

Stál jsem na zahradě a věnoval se utápění v depresi, jak jsem na světě sám, protože i děti mi daly košem. Prý si musí dělat úkoly do školy a nemají čas podnikat žádné hlouposti. Byl jsem na ně za to pěkně naštvaný. Takhle jsem si to užívání nepředstavoval. Zatím měly pořád nějaký program beze mě. To nebylo fér!

Dál jsem se ovšem ve svých myšlenkách nedostal, protože mě vyrušilo vrznutí branky. Rázem jsem znehybněl. Nehodlal jsem se nechat nachytat na švestkách. Mé oči už vzápětí zaznamenaly řítící se maminku dětí. Zvláštní na tom ale bylo to, že když jsem ji viděl odcházet, vypadala celkem spokojeně. Teď už ne. Naopak jako šílená vtrhla do domku a vytáhla ven obě děti. Samozřejmě, ani v tom spěchu nezapomněla na to, aby byly řádně nabalení. Jak jsem si tak všímal, to rodiče dělávali.

„Tak a teď mi vysvětlete, co se to tu děje? Potkala jsem několik lidí a ti mi říkali neuvěřitelné historky. Tak mluvte!" ostře jim přikázala a probodávala je pohledem.

„A co přesně říkali?" začala Martina opatrně, přičemž si neodpustila věnovat mi vražedný výraz, jako kdybych za to snad mohl já.

Žena rozčíleně odsekla: „Je toho snad víc?"

Klučina, očividně hodně pravdomluvný, se ošil, čímž na sebe upozornil maminku, a tak pod jejím ostrým pohledem poznamenal: „No, něco by se našlo... jako třeba pětka z výtvarky."

Skoro jsem se zasmál jeho výrazu, se kterým to řekl. Vypadal, že se každou chvíli rozeběhne a nechá to na někom jiném, aby to dopověděl. Moc jsem se mu ani nedivil, protože žena vypadala ještě rozzuřenější, než když přišla.

„Jak se ti mohlo povést mít pětku z výtvarky? To snad ani nejde, ne?"

„Očividně jo."

„Nedělej chytrého a řekni mi radši důvod, dokud se ještě držím," okřikla ho.

Zatímco Martina došla nenápadně ke mně, a zašeptala: „Určitě někoho potkala a ten jí řekl o tobě. Takže ti děkuju!"

Mile jsem se na ni usmál a prohodil: „Není za co, kámoško."

A na slovo kámoško jsem dal důraz, což ji pořádně namíchlo, protože po mně sekla pohledem.

„No, paní učitelce se zdálo, že jsem nic nenakreslil..." začal nejistě vysvětlovat Kuba, zatímco maminka přecházela ve sněhu sem a tam a mnula si čelo.

„A nakreslil si snad?"

„No, jo. Jen bílou tužkou..." a pak tak potichu, že jsem ho skoro neslyšel, dodal: „Na bílý papír."

V tu ránu maminka získala rudý nádech a klučina se vrhl mým směrem, až jsem měl tendenci uskočit. Naštěstí jsem se včas zarazil a jen nevěřícně sledoval, jak zaběhl za mě. Žena se řítila hned za ním a ječela: „To nemůžeš myslet vážně!"

„Myslím, mami, ale to asi nebylo to, co si slyšela..." chtěl najednou odvést pozornost, když do mé ledové kůže zarýval nehty. Ničil tak moji dokonalost. Úplně jsem si uměl představit ty rýhy, které mi tam udělal. Povzdechl jsem si... což jsem dělat nejspíš neměl, když jejich matka stála přímo přede mnou a po tom zvuku na mě vytřeštila oči. Otevřela ústa a o krok ustoupila. Sakra, kdybych chvilku počkal, nemusela se to ještě dozvědět.

„On..." dostala ze sebe s námahou, zatímco klučina pomalu vystupoval ze svého úkrytu, protože mu bylo jasné, že pozornost je odvedena dokonale. Ten lempl. Kvůli němu jsem se prozradil.

Maminka stále vypadala tak, že budou muset děti zavolat houkačku, aby jí něco dali, když na mě ukázala roztřesenou rukou a snažila se dál o inteligentní rozhovor: „On je sněhulák! Oni to..."

No, moc jí to nešlo. To už k ní ale došel Kuba a vyhrkl tím svým nadšeným dětským hlasem: „Je to živý sněhulák! No není to super?"

Martina jeho slova doprovodila svým cynickým já: „Nešlo ho donutit se chovat jako sněhulák."

Oplatil jsem jí vražedným pohledem a ona mi líbezným úsměvem.

„Ale to není možné!" pokračovala v tom šokovaném proslovu jediná dospělá osoba.

Já se k tomu termínu nepočítal. Vždyť jsem žil teprve několik dní. Nemohl jsem tudíž mít zodpovědnost sám za sebe. To je logické, ne? Tentokrát jsem se tedy hodlal znovu zapojit, a tak jsem popošel k ženě a prohodil co nejslušněji a nejmileji: „Je to možné. Mohu mluvit, dívat se a spíš než chodit kolébat se. Jak se to stalo, netuším, ale musím říct, že jsem v tom naprosto nevinně."

A s tím jsem pozoroval, co udělá nyní. Sněhulák nikdy neví. Z toho kluka jsem měl infarkt málem já, ta holka je prostě drsná a maminka vypadala, že si vybere začít hystericky ječet, jak klapala pusou. V jednu chvíli si dala ruku k čelu a zavřela oči. Týjo, měla řasy, proč já je neměl, uvědomil jsem si při tom výzkumu. Takovou vymoženost sněhulákům očividně nikdo nedopřeje. Jen uhlíky, ale třeba něco dokreslit? To už by bylo nejspíš moc práce. Jak typické....

„No, to je opravdu něco," uslyšel jsem, a tak jsem se znovu soustředil a uviděl, jak najednou zatřásla hlavou a rozesmála se. Prostě se smála. Musela se dokonce opřít o kolena. Jen jsem na ni zíral, zatímco děti taky nevěděly, jak by se měly zachovat.

„Mami?" pokusila se dívka nějak zakročit, když v tom žena ustala ještě se slzami v očích, došla k ní, pohladila ji po hlavě, klučinovi přejela po zádech a pak se obrátila ke mně a pronesla: „Tak co kdybych vás pozvala na večeři, abychom se seznámili, pane Sněhuláku?"

A já přikývl. Tohle bylo moje první pozvání, které jsem kdy dostal. Byl jsem nadšený. V tu chvíli jsem ještě netušil, že mě to bude stát skoro život.