Ten sněhulák je živý

3. kapitola

Zrovna jsem nenápadně nahlížel do domku svých tvůrců, abych zjistil, co tam pořád dělají, když v tom práskly přední dveře a můj nyní ani trochu oblíbený prcek nadšeně vykřikoval: „Já ti říkal, že je živý!"

„Vždyť tu není!"

„No právě! Někam asi odešel. Třeba za svou sněhulačkou," vypískl Kuba.

Povzdechl jsem si. Ten prcek taky všechno hned vyžvaní. Akorát mi kazí šanci na to, abych si udělal legraci i z někoho dalšího, když všem vykecá, že u nich na zahradě stojí mluvící sněhulák.

„Blbost. Prostě nám ho někdo zbořil."

„Vždyť tu není žádný sníh navíc!"

Rozčíleně jsem se nahnul za roh a sledoval ty dva. Martina zamyšleně pozorovala prázdné místo, zatímco ten malý skrček začal vykřikovat: „Sněhuláku! Sněhuláku, kde jsi?"

Opravdu skvělý začátek dne. To musel křičet tak nahlas? Kdyby to náhodou ještě všichni neslyšeli? No, nejspíš mě to nemělo překvapovat, když jsem měl tu čest ho už trochu poznat. Pud sebezáchovy mu absolutně chyběl. Nehodlal jsem si jím však kazit plány a rozhodl jsem se z toho propadáku udělat své vítězství. Vyšel jsem tedy z úkrytu a napomenul ho: „Neřvi tu tak. Bolí mě z tebe koule."

V tu chvíli se ke mně otočily dva páry očí. Jedny zářily vítězstvím, zatímco druhé vypadaly, že každou chvíli omdlí. Škodolibě jsem se pousmál. Pro jednou jsem byl pánem situace... skoro. Kdyby mi do toho nezačal zase skákat ten malý narušitel.

Nyní totiž nadšeně vypískl a zatahal sestru za rukáv. „Vidíš? Vidíš? Já ti říkal, že je živý! Měl jsem pravdu."

Povzdechl jsem si, jak se mi jeho hlas zaříznul do hlavy. To už jsem si ale všiml, jak Martina pohodila vlasy a začala si mě zadumaně prohlížet. Okamžitě jsem zpozorněl. Hledá snad nějaké chyby? Na mě rozhodně žádnou nenajde! Jsem zářným příkladem dokonalého sněhuláka... leda, že by mi nějakou tu vadu udělaly schválně. To by pak ovšem mohly nadávat jedině sobě, protože to ony mě postavily.

Najednou však byly moje myšlenky přerušeny rozkazovačnými slovy dívky, která se už vzpamatovala z překvapení: „Chci nové kozačky!"

I když možná ne, protože to, co řekla, bylo úplně mimo. Nechápavě jsem na ni zíral. Co si jako myslela? Nepletla si mě s někým jiným? S někým, kdo plní přání? Určitě někdo takový existuje. Copak jí někdy sněhulák sehnal takové blbosti?

„Jsem sněhulák, a ne žádný pitomý plnič přání," poučil jsem ji téměř podrážděně.

„Škoda. Tak k čemu si po tom dobrej?" zareagovala drze. Jako všiml jsem si, že si nebere zrovna servítky, ale tohle vážně zabolelo.

„Počkej, popřemýšlím," prohodil jsem zamyšleně. V hlavě se mi už rýsovalo, co jim řeknu. Ještě jsem chvíli počkal, až na mě upřely zvědavé pohledy a pak jsem vyhrkl hrůzostrašným hlasem: „Třeba na to, abych tebe a tvého bráchu proměnil v dalšího sněhuláka. Dokázal bych to během chvíle... Ale máte štěstí, že mám dnes dobrou náladu, takže vám řeknu podmínky, za kterých bych byl ochotný od toho záměru upustit." Dramaticky jsem se odmlčel, než jsem pokračoval: „Takže moje podmínka zní, že chci, abyste mi tuhle zimu dělaly společnost. Chci mít tu nejparádnější zimu na světě. Je to jasný?"

Podle Kubových očí mi bylo jasné, že se mi povedlo ho vylekat, ale Martinu ne. Ta si mě měřila pěkně podezřívavým pohledem. Očividně mi na má slova neskočila. Proto jsem musel přejít na silnější kalibr.

„Chceš to snad předvést, budoucí sněhulačko?"

Načež jsem k dovršení atmosféry udělal dva výhružně kolébavé kroky směrem k ní. Stále však nevypadala vyděšeně. Normálně už jsem si myslel, že ani to nezabere. Naštěstí po dalším kolébavém posunu konečně na poslední chvíli uskočila a vyhrkla: „Dobře, dobře. Hlavně klídek."

Po těch slovech jsem div nadšeně nezavýskal. Právě jsem si zajistil plány na můj pobyt na zemi, díky nimž nebudu jenom nudným sněhulákem, který musí stát celou zimu na jednom místě. Naopak, stanu se sněhulákem průkopníkem!