Ten sněhulák je živý

18. kapitola

Zmizet z jejich životů byla jediná možnost. Nechtěl jsem je zničit. A tak jsem se naposledy podíval do domku. Chvíli jsem pozoroval maminku, která usnula na pohovce u puštěné televize. Když jsem popošel o kus dál, mohl jsem vidět, jak Kuba hází polštáře po Martině, která mu slibuje sladkou pomstu, zatímco u ucha drží telefon. Nejistě jsem se dotkl okenní tabulky. Tak hrozně moc jsem chtěl zůstat. Stejně už mi moc času nezbývalo a já ho chtěl prožít s nimi...

Ne! To nesmím, okřikl jsem se v duchu a rychle jsem se schoval za zeď, když se děti náhle podívaly mým směrem. Chvíli jsem tak vyčkával, ale vypadalo to, že mě neviděly. Oddechl jsem si. Věděl jsem, že kdybych se rozloučil, snažili by se mě přesvědčit, a to bych nezvládl.

A tak jsem domu věnoval poslední pohled. Chtěl jsem si ho i s jeho obyvateli vrýt do paměti, abych nezapomněl, ani až skončí můj čas. Mé ruce do sněhu napsaly krátké rozloučení a začal jsem se kolébat pryč. Nedošel jsem daleko a začalo sněžit. Musel jsem se uchechtnout. Taková ironie. Vzkaz bude do rána pod nánosem sněhu navždy schovaný.

„Tady mě vážně někdo nemá rád," zabrumlal jsem si sám pro sebe a táhl se dál ulicí.

Hodlal jsem cestou zanechat pár stop pro zvídavé novináře, aby neměli čas obtěžovat rodinu. Daleko víc je určitě bude bavit hledat zmizelého sněhuláka. Proto jsem na jednu větev pověsil svoji šálu, před policejní stanici odhodil jeden uhlík a klidně pokračoval v cestě. Měl jsem jasný cíl. V dálce se osaměle vypínal les. To bylo přesně to místo, kde budu v ústraní a chvíli jim určitě bude trvat, než mě tam objeví. Pomalu jsem prošel celým městem, pak přes zasněženou louku, až jsem se dostal mezi stromy. Ještě chvíli jsem pokračoval, abych se dostal hloub, a pak zastavil.

Na okamžik jsem chtěl být prostě jako ostatní sněhuláci. Jen si stojí a nevadí jim to. Nemají jinou možnost. Jenže mě už to nedokázalo uspokojit. Zažil jsem za těch pár dní víc, než bych kdy doufal. Moje mysl nebyla zamrzlá. Byla stejně živá jako já.

„Chci, aby tahle zima už skončila," posteskl jsem si. Čekání v tomhle lese na konec bude dlouhé. Raději bych okamžitě roztál a už nic necítil. Nechtěl jsem si uvědomovat tu hroznou osamělost. Příliš jsem si zvykl na společnost okolo sebe. Tak naivní bylo mé já. Měl jsem vědět, že něco takového sněhulákům prostě není dopřáno.

O dvě hodiny déle už na tom mé sněhulácké já bylo tak špatně, že si povídalo se stromem.

„Kámo, nechápu, jak to tu můžeš vydržet. Já bych se tu celou zimu zbláznil." Opřel jsem se o něj celým svým tělem. „Vlastně mám pocit, že už blázním." „Copak je nějaká radost nebýt normálním sněhulákem? Vždyť se akorát cítím špatně. To se vůbec nevyplatí." Zamyšleně jsem se na strom otočil, ale když nepohnul ani větví, jen jsem mávl rukou a pokračoval: „Jasně, jasně, nic neříkej. Já stejně vím, že souhlasíš. Kdo by taky nesouhlasil."

Poté jsem upřel oči do dálky a přestal se snažit. Prostě budu stát a nic nedělat. Zvládnu to! Mám pro to skvělé sněhulácké předpoklady.