Ten sněhulák je živý

6. kapitola

Jak pěkně to ve škole začalo, tak se to cestou domů zkazilo, protože nás zastavila policie s nevlídnými výrazy. Oba muži zákona se tvářili, že těsně před zahradou mých tvůrců stojí náhodou. Tomu jsem ale nevěřil ani já, a to jsem, prosím, sněhulák naprosto neznalý normálního života. Jakmile nás ovšem spatřili, masky spadly a oni se k nám rozešli.

„A už je to tady," okomentovala blížící pohromu Martina otrávenými slovy.

„Ať jdou pryč! Je můj! Nevezmou mi ho," zamrmlal mrňous s rozčíleným výrazem.

Nestačil jsem ovšem ani jednomu z nich odpovědět, protože to už se o moji pozornost prali ti dva pánové s odznakem.

„Pane, tady přestává všechna legrace. Bylo na vás podáno několik stížností. Proto vás žádáme, abyste si sundal ten směšný oblek a přestal působit pozdvižení," pronesl vysoký policista s krátkým blonďatým sestřihem.

Vůbec se mi nezamlouval. Copak si vážně myslí, že sněhuláci mají nějaké části těla, které by mohli jen tak sundat? Vrhl jsem pohledem po dětech, ale ty jen stály a mlčely. Nebyly ani trochu nápomocné. Klučina navíc vypadal, že se začne každou chvíli smát, zatímco dívka mi oplatila pokrčením ramen, jako kdyby říkala: „Tohle si vyřeš sám. Já říkala, že to nebude bez problémů." Ti dva holt neuměli řešit náročné situace, ale nevadí. Já se o sebe klidně postarám sám.

Proto jsem věnoval policistům sněhový úsměv a blahosklonně pronesl: „Pánové, velice rád bych vám vyhověl, ale bohužel to není v mých silách. Jsem opravdový živý sněhulák, a tedy nejsem v převleku. Mezi sundávající části těla mohu zařadit jedině mrkev a uhlíky, ale ty bych si s dovolením raději taky ponechal. Bez nich bych vypadal tak nějak... nedodělaně. Takže se omlouvám, ale budete mě muset přijmout takového, jaký jsem."

Po těch krásných slovech, se kterými jsem byl maximálně spokojený, na mě ti dva zůstali zírat, jako kdybych se zbláznil.

„Vy si z nás utahujete?" promluvil druhý policista, který byl menší postavy a mezi jeho nejdůležitější poznávací znamení se řadila holá lebka. No fakt! Neměl vlasy. Jeho hlava vypadala skoro jako moje horní koule, kdybych si sundal hrnec.

„Vůbec ne, pane policisto, všechno myslím smrtelně vážně," odpověděl jsem poslušně. Nechápal jsem, jak se může sněhulákům dostávat takové neúcty. Copak si sněhulák nemůže prostě jen tak vyjít mezi lidi? To si opravdu všichni myslí, že nás baví stát na jednom místě celou zimu a nic nedělat? Je by to snad bavilo? Pochybuji!

„Tak už toho mám ale dost! Sundám vám to klidně násilím," vyhrkl ten vyšší, jako kdyby se najednou probral z transu.

Vrhl se ke mně a vzápětí už se sápal po mém těle. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát, když mi ukradl kus sněhu z těla. Hrozně to lechtalo. Osahávač mezitím nevěřícně hleděl na ruku plnou opravdového sněhu. Kolegu tím tak donutil k akci, ale ve chvíli, kdy chtěl sáhnout na stejné místo, jsem ho plácl přes ruku. Vytřeštil na mě oči.

„Tam už ne! Vezměte si z druhé strany, aby to bylo vyvážený."

To tak, abych kvůli nim vypadal divně. Už tak tady ke mně nemají žádnou úctu, ale s dírami na jedné straně by to byl konec. Policista kupodivu v jakémsi šoku vážně udělal to, co jsem po něm chtěl.

„Ty vole, to je sníh!"

„A je studený!"

„Mrzne mi ruka!"

Ozvaly se vzápětí jejich šokované výkřiky. Překvapeně jsem je pozoroval, jak poskakují po chodníku a třeští oči. Tihle dva byli opravdu marní. Neuměl jsem si představit, že by právě oni měli chránit bezpečnost, když je složí hrstka sněhu.

„Vždyť je to jasné, že je to studené, když je to sníh. A kromě toho sněhuláci přece z ničeho jiného než ze sněhu nejsou, tak by to nemělo být takovým překvapením," vyhrkl jsem na vysvětlenou, ale to už ode mě elita národa začala ustupovat s očima vypoulenýma šokem, zatímco v rukou jim roztával můj sníh.

„Tohle není normální!"

„Absolutně divný!"

A s tím se otočili na patě a rozeběhli se pryč, jako kdyby za nimi hořelo. No, je pravda, že to bych utíkal i já. Takže raději utíkali, jako kdyby se za nimi valila sněhová bouře. Jo, to bylo o hodně lepší. Chvíli jsem je sledoval a vrtěl hlavou. Jakmile však zmizeli, otočil jsem se ke svým společníkům. Ti okamžitě ztratili ostych.

„To bylo hustý!" vykřikoval klučina, zatímco kolem mě pobíhal.

„I na policii toho bylo moc," přidala se dívka s respektem. Pak se obrátila na patě a rozešla se na jejich zahradu.

Okamžitě jsme ji s užvaněným prckem následovali. Tam se ti dva posadili, zatímco já postával před lavičkou. Cítil jsem se polichocen jejich slovy, jak jsem zmákl pány policisty. Nejraději bych se nakrucoval jako páv... kdybych to uměl. Konečně si o mně děti přestaly myslet, že jsem k ničemu.

„Podle mě nebyli zrovna tolerantní. Copak sněhuláci mají zakázáno chodit po městě?" zapojil jsem se do jejich debaty po chvíli trochu naštvaně.

„Ještě nikdy tu žádný nechodil. Tak není divu, že zpanikařili," pokusila se Martina o jejich obhajobu. Mě ale nepřesvědčila.

„Měli by být připraveni na každou situaci..." dál jsem se ovšem nedostal, protože náhle vrzla branka do zahrady a dovnitř vplula maminka dětí. Okamžitě jsem znehybněl.

„Co sedíte na té studené lavičce? Vždyť mrzne! Bože, copak nemáte rozum? Takhle teda ne. Okamžitě domů!" zvolala žena rozčíleně, jakmile je tam uviděla. Její rty se stáhly do úzké linky.

„Ale, mami, jsme tu jen pár minut."

„Jo, za chvíli půjdeme."

Děti se bránily, jak uměly, ale maminka jen zavrtěla hlavou a ukázala na dům. „Hned! Nebudu se s vámi rozčilovat, jestli onemocníte," dodala rázně, a teprve když se k ní oba se sklopenými hlavami blížily, upřela pohled na mou maličkost.

Okamžitě jsem nasadil nehybný sněhulácký výraz. I když mě na jednu stranu zajímalo, jak by se tvářila. Ovšem po dnešní zkušenosti s policisty jsem další seznamování odložil na další den. Však není kam spěchat.

„Není ten sněhulák jinde než včera?" promluvila maminka konečně, když pohladila Kubu po čepici.

Po jejích slovech jsem ztuhl. Copak si vážně musí pamatovat, kde přesně jsem stál? To, abych si tam příště udělal nějakou značku. I obě děti ztuhly, když to slyšely. Jejich matka nebyla hloupá a už nyní jí něco nesedělo. Když se k tomu připočte policejní návštěva, jeho živost nezůstane dlouho utajena. Přesto i ony usoudily, že na přiznání je pořád času dost.

„Ale, mami, prosím tě, takhle tu stojí pořád," odbyla ji Martina lehce a vzala jí tašku s nákupem.

„Přesně tak. Tam jsme ho postavili," přidal se klučina a tlačil ji ke dveřím.

Žena mi však věnovala ještě poslední zkoumavý pohled, než se konečně odvrátila a vydala se společně s dětmi do domu.