Ten sněhulák je živý

21. kapitola

Sledoval jsem, jak se maminka řítila vražedným tempem neznámým okolím, ale vůbec jsem se nebál. Všechno bylo zase úžasné. Chmurné myšlenky se rozplynuly. V autě se rozhostilo ticho. Dokonce i děti se přestaly hádat a jen hleděly z okna. Čekal bych, že to ticho bude nepříjemné, ale nebylo. Užíval jsem si ho.

Nějakou dobu jsme ujížděli dál a dál, až najednou maminka odbočila na ne zrovna moc projezděnou cestu. Trochu jsem se narovnal, abych lépe viděl ven. Netrvalo to dlouho a z pozadí stromů a větví na mě vykoukla roztomilá malá chaloupka. Zvědavě jsem si ji prohlížel a začínal tušil, že tohle bude naše konečná.

Potvrdila mi to i maminka, která pomalu zastavila a otočila se na nás. Věnovala mi úsměv a poprvé pronesla přímo ke mně: „Jsem ráda, že jste v pořádku." Pak mrkla na děti a rozkázala: „Pojďte mi pomoct s věcmi." A když jsem se i já hrnul ven pomoci, jen zavrtěla hlavou. „Vy si odpočiňte."

A tak jsem pomalu vylezl a rozhlédl se kolem sebe. Pořád jsme byli v lese, ale přesto to bylo jiné. Dýchl na mě neuvěřitelný klid a bezpečí. Už jsem tu nebyl sám, ale s rodinou. S dojetím jsem sledoval, jak jsou nahrnutí kolem kufru auta a dohadují se, kdo co vynese. A když pak vyndali stromeček, měl jsem pocit, že se vážně rozpláču.

„Hele, neber mi to!"

„Tohle je moje!"

„Ne, já to měla dřív!"

To už Martina Kubovi vytrhla stromeček a rázně se za jeho křiku vydala k chaloupce. Když s ním procházela kolem mě, najednou se zastavila a pronesla: „Teď už doufám nikam neutečeš."

Pousmál jsem se a vyhrkl: „Samozřejmě, že ne." Nechtěl jsem, ale aby si myslela, že jsem zbaběle utekl, a tak jsem dodal: „Jen jsem vám nechtěl zkazit Vánoce. Novináři by vám nedali pokoj."

To už se vedle nás objevila i maminka s plnou náručí věcí a s úsměvem mě napomenula: „Ale to byste nám právě zkazil, kdybyste je s námi neoslavil. Kašleme na nějaké novináře. Tady nás nenajdou a Vánoce jsou zachráněny!" A ukázala na svůj náklad, než se kolem protáhla a otevřela dveře té nádhery dokořán.

Poté nastal čas zvelebování. Bylo potřeba do chaloupky dostat vánoční atmosféru. Všichni čtyři jsme se do toho s chutí zapojili. A tak brzy na to uprostřed omšelého obývacího pokoje stál a zářil ozdobený stromeček, na stole na svátečním ubruse leželo cukroví a kolem pobíhajících postaviček zněly vánoční koledy.

A když pak celá rodinka usnula vyčerpáním, vyšel jsem ven a chvíli pozoroval, jak se les ukládá ke spánku. Zrovna jsem se vracel dovnitř, když jsem zahlédl stín na schodech. Okamžitě jsem zpozorněl. Co když mě našli novináři? Co když vtrhli dovnitř, aby udělali nějaké dobré fotky? Rázem jsem zapojil obranné mechanismy. Proplížil jsem se do kuchyně, sebral pánvičku a vrhl se za stínem. Nehodlal jsem dopustit, aby se rodině něco stalo. Už jsem byl skoro za ním. Zvedal jsem větev, abych ho udeřil, když v tom se otočil. Nevěřícně jsem vypískl. Byla to maminka! Vyděšeně sebou trhla a zanadávala, zatímco já na ni jen zíral.

„Co to tu provádíte? Já myslel, že je to nějaký novinář," vydechl jsem, jakmile jsem našel svůj hlas. Takové šoky. To by vážně nešlo.

To už se ale žena tajemně usmála a zakývala na mě prstem, abych ji následoval. Jako uhranutý a nebetyčně zvědavý jsem to udělal. A tak jsem o chvíli později mohl sledovat, jak z auta vytahuje různě velké krabice, které pak s nekonečnou pečlivostí dává pod stromeček. Nechápal jsem, proč to dělá, a hlavně proč tak pozdě v noci. Maminka mi to ovšem později ráda vysvětlila, když se usadila v obýváku a já se postavil vedle ní.

„Už jsme vám vyprávěli o Ježíškovi. Děti věří, že dárky nosí on, i když to tak není. Je to ale tradice a já chci, aby ji měly tak dlouho, jak jen to bude možné. Martina už to pravděpodobně ví, ale ani ona to nezkazí. Ten den pro ně pak má mnohem větší kouzlo. Proto to dělám potají teď. Chápete?"

A já fascinovaně přikývl. Hleděl jsem na tu hromadu dárků a honilo se mi hlavou, co udělám dál.

To už ale maminka spiklenecky zamrkala a dodala: „Takže nikomu ani muk."

S radostí jsem jí to slíbil. Něco takového bych si nedovolil pokazit, a tak když jsme se rozloučili, vydal jsem se ven, abych tomu Ježichovi taky trochu pomohl. Chtěl jsem dětem vyrobit vlastní originální dárky.