Ten sněhulák je živý

12. kapitola

Návštěva policie však měla další den dohru. Díky jednomu akčnímu sousedovi, které celé to milé setkání nahrál, o mně už vědělo celé město. A tak jsem se stal hitem dne. Já sám bych se to asi jen tak nedozvěděl, ale Kuba mě o tom zpravil co nejdříve. Přiběhl celý uřícený a jen napůl oblečený. Bez čepice s rozepnutou bundou. Za ním se hnala i Martina.

„Jsi na internetu!" „Kolují o tobě videa!" „Je to hustý!" nadšeně vykřikoval, zatímco mi to ukazoval na takové divné malé věcičce.

Pouštěl mi to pořád dokolečka, dokud se ven nepřiřítila maminka, aby je seřvala. Než se do toho ale mohla pořádně opřít, ten malý šmudla jí okamžitě strčil pod nos video a pěl na ni chválu: „Mami, tys byla skvělá. Kluci mi tě budou závidět."

Dokonce i Martina utrousila pochvalu: „Nebylo to špatný."

Tím vzaly ženě vítr z plachet, a tak na chvíli zapomněla, za co je vlastně chtěla seřvat. Netrvalo to ale dlouho a vzpomněla si. Proto je rázně zahnala dovnitř, aby se pořádně oblékly.

Jenže moje sláva nekolovala jen po internetu. Brzy na to se totiž na zahradě objevil prazvláštní chlápek a už při běhu zvedal takový divný nástroj, z něhož se vzápětí několikrát zablesklo. Fakt jsem se lekl. Na moment jsem tím byl oslepen. Až jsem povyskočil a vyhrkl: „Hej, co to děláte?"

Chlápek, aniž by ustal v rozdávání blesků, zahučel: „Jsem Jan Šťouravý a jsem novinář z Blesku. Rád bych s vámi udělal rozhovor. Jste od brzkého rána úplnou senzací našeho města. Stihl jsem to první, že? Nikdo jiný s vámi ještě rozhovor nedělal?"

Rázem mi blesky přestaly vadit. Moje hruď se nadmula pýchou. Byl jsem hvězdou. Já, sněhulák. Už jsem se úplně viděl, jak mi předávají cenu za nejlepšího živého sněhuláka a ostatní tupouni tomu jenom přihlíží. No, co vám budu povídat, byla to boží představa. Přesto jsem navenek zahrál skromného sněhuláka, když jsem řekl: „No, zase takovou senzací jistě ne."

Novinář ale zavrtěl hlavou. „Ale ano jste. A teď pokud dovolíte, bych rád začal, než se přiženou moji kolegové a konkurenti. Ehm... takže, kde jste se narodil, pane Sněhuláku?"

Vážně jsem se zamyslel. Tohle byla moje chvíle. Chtěl jsem vypadat chytře a světaznale ve svém prvním rozhovoru. Jenže no... jak jsem to měl asi vědět, když jsem si nic předtím nepamatoval? Možná bych si prostě mohl vymyslet nějakou blbost. Ten chlápek vypadal, že přijme úplně všechno. A stejně, vždyť jsem první živý sněhulák, takže nemají s kým porovnávat.

„Na měsíci, ale letos jsem dostal povolení se vzdálit na Zemi. Mám tu tajný úkol," vyhrkl jsem proto naprostou šílenost a nevěřícně sledoval, jak si to ten chlap do puntíku přesně zapisuje.

„To je úžasné. A jaký úkol to je? Máte nás vyvraždit?" zajímal se živě a stihl mě mezitím zase jednou oslepit tím svým přístrojem.

„To ne. Na vyvražďování pošlou někoho až příští rok," ujistil jsem ho vesele.

„A vaše matka? Byla sněhulákem nebo něčím jiným?" přiletěla další otázka, na kterou jsem neměl odpověď.

„Celý život jsem si myslel, že sněhulačkou, ale poslední roky jsem měl spíš podezření na draka nebo velrybu. Ale nic není potvrzeno," vymýšlel jsem si dál. Nechtěl jsem pro něj být nudným sněhulákem, který nic neví. Raději budu zajímavým šílencem.

„A měl jste v dětství nějaká traumata?"

To už jsem byl trochu na rozpacích. Copak nic neví o sněhulácích? Jak mám asi vědět něco o svém dětství, když jsem se zrovna probudil? Předtím si nic nepamatuju. Trochu mi to kazilo radost, ale nehodlal jsem si zničit svoji popularitu. Když už jsem si vymýšlel předtím, tak jsem v tom hodlal pokračovat.

„No, matka se mi nikdy moc nevěnovala. Byl jsem pro ni vzduch a otce jsem nikdy nepoznal. Neměli jsme to snadné, ale dělali jsme, co jsme mohli."

Vážně bych mohl být spisovatelem. Bych si napsal nový život. Pěkně tragický a těžký, aby mě každý mohl litovat a utěšovat.

„A jaké to je být sněhulákem v této době? Co běžně děláte?" vyhrkl ten chlap žhavý po novinkách.

„Přes den pomáhám, kde můžu a v noci hraju neživým sněhulákům písničky, aby jim nebylo líto, že nejsou živí. Děti ve škole se se mnou fotí, nebo pomáhám s úkoly svým tvůrcům."

„A co zajímavého spojeného s tím, že jste sněhulák, děláte? Máte nějaký rituál?" tápal ještě po něčem, protože moje poslední odpovědi už nebyly tak originální.

Cítil jsem, jak jeho zájem upadal, proto jsem rychle vymýšlel, jakou bombou svůj první rozhovor zakončím.

„Jo, jeden rituál by tu byl. V noci, většinou přímo o půlnoci, sundávám hlavy ostatním sněhulákům. Je to pro jejich bezpečí. Jinak by je mohly odnést zlé síly. Takhle jsou v bezpečí," zašeptal jsem hrůzostrašně, a pak jsem se k němu naklonil a dodal: „Ale nikomu to neříkejte!" A v duchu jsem se chechtal o sto šest.

Naštěstí mu to stačilo. Přece jenom už mě pomalu nemělo co napadat, takže jsem si oddechl. Ještě párkrát jsem se nechal oslepit tím jeho přístrojem a podal mu ruku na rozloučenou.

Jakmile zmizel ze zahrady, začal jsem se na svém místě hrdě vypínat. Byl jsem prvním sněhulákem, který dělal rozhovor. Zajímali se o mě. Moje sebevědomí rostlo s tím zájmem. Nebyl jsem jen obyčejný sněhulák. Byl jsem někdo!

Tenkrát jsem ovšem ještě netušil, co všechno jeden rozhovor způsobí.