Důležitost rodiny

První rozřešení

Postavila se a zapnula si kalhoty. Zahladila po sobě veškeré pobytové stopy, rozhlédla se, podlezla nízkou větev, přelezla povalený kmen a opatrně se vydala na dlouhou cestu zpátky k tábořišti. Větvičky i jehličí jí praskaly pod nohama a vzduch byl cítit lesní prstí. Bylo relativně teplo, a i když se slunce jako obvykle schovávalo za mraky, byl to pěkný den. Skvělý víkend na túru. Měla radost, že ji kluci nabídli, aby šla s nimi.

Když se ptala Emily, jestli půjde taky, prohlásila, že ona má v plánu odpočívat a pořádně se vyspat, a ne krotit tuhle tlupu bezedných chlapů. Bella se pousmála. Nebyli tak strašní, když si člověk zvykl na to, že i v zimě běhali polonazí a občas byli trochu neotesaní. Zastrčila si pramen uvolněný z culíku za ucho a obešla dva stromy těsně u sebe. A když ji Jacob mezi ně přivedl, přijali ji. To je víc, než mohla doufat. Nemohla si přát lepšího přítele.

„Ale, ale, kohopak to tu máme?" uslyšela za sebou hluboký hlas.

Prudce se otočila a zavrávorala, ale stačila se zachytit za borovici vedle sebe.

Černoch s dredy zavrtěl hlavou. „Vy lidé nás vůbec nepotřebujete. Jste pohromou sami pro sebe."

Polkla. Srdce jí bušilo až v krku, ale vypravila ze sebe. „Ahoj Laurente."

Ležérně se opřel o strom a zamyšleně na ni ukázal. „Už jsme se viděli."

Přikývla.

Přimhouřil oči. „Pamatuju si tě. Byla jsi s Cullenovými. Nella, že?"

„Bella," automaticky ho opravila.

„Ano, Bella!" usmál se. „Musím ti říct, že máš štěstí. Victorie o tobě pořád mluví. Cullenovic holka," převaloval to slovo na jazyku. „Vážně jí zasáhlo, když se James nevrátil z lovu domů."

Založila si ruce na hrudi a uhnula pohledem. „Neměl si hrát s jídlem."

Ticho.

Opatrně vzhlédla. Laurent se na ni díval, jako by ji narostla druhá hlava. Pak se začal smát a vrtět hlavou. Nejistě přešlápla.

„Líbíš se mi. Víš co? Bude to rychlé." Pomalu se k ní rozešel. Usmíval se.

Bella sevřela pěsti a připomněla si, že nemá cenu utíkat. Jen to tím prodlouží.

Polkla a vystrčila bradu. Nebude utíkat.

Asi tři metry od ní se zastavil a stále s tím úsměvem potřásl hlavou. „Statečná. To já rád." Oblízl si rty. „Pověz, Bello, měl tě ten Cullenovic kluk?"

Polilo ji horko. Sevřel se jí žaludek a celá se zpotila. Založila si ruce na hrudi. „To není tvoje věc."

Zasmál se a udělal další krok. Automaticky před ním ustoupila. Všiml si toho a uchechtl se. „Neměl, že ne?" Další krok a další její couvnutí. „Myslím, že jsem si to rozmyslel. Proč bychom si neužili trochu zábavy?"

„Neměl by sis hrát s jídlem," připomněla mu se staženým hrdlem.

„Ale no tak! Buď milá. Bude ti to slušet víc, když se usměješ." Zase si oblízl rty. „A svlékneš. A když budeš pode mnou sténat a až dosáhneš vrcholu, opiju se tvojí krví. Tvojí krví plnou strachu a rozkoše." S každým jeho slovem udělal krok a ona zase couvla. Nezrychloval.

Musí ho naštvat. A začít krvácet. „Jsi nechutný."

Zamlaskal. „Zlato, zlato. Užiješ si to. Bude se ti to líbit. Všechno."

Uslyšela zavrčení.

„Co?" zmateně se rozhlédl Laurent. Ztuhl. A pak zmizel.

Něco velkého se kolem ní prohnalo. Medvěd? Takže ještě bude sežraná medvědem? Uslyšela zavytí. A k tomu ještě psi?