Další Haleová? [Dokončeno]

36. Jak to děláš?

Znovu jsem jen seděla na posteli a hleděla do prázdna.

Koukala jsem do zrcadla, které stálo na druhé straně pokoje hned vedle dveří.

Už nějakou chvíli jsem se snažila si oči rozzářit do ruda bez toho, abych k tomu potřebovala strach, nebo bolest.

Znovu se mi oči rozzářily do žluta. Zavřela jsem oči a jen klidně oddechovala.

Pak jsem oči otevřela a zrak upřela do zrcadla. Mé oči rudě zářily.
Usmála jsem se nad tím, že jsem poprvé dokázala oči rozzářit do ruda bez toho, abych cítila bolest, nebo měla strach.
Oči mi vyhasli.

Uběhly dva dny od toho, kdy jsem s Derekem byla v bývalém domě Haleů.
Dva dny od toho, kdy mi ukázal ve vzpomínkách mámu.
A skoro tři týdny od úplňku.

V mobilu jsem měla přes dvě stě zpráv od Scotta, Stilese, samozřejmě Isaaca a dokonce i pár od Lydie a Allison, kluci je asi přemluvili, aby to jakožto holky zkusili ony a že jim třeba odepíšu...no, to se mýlili.

Večer jsem se šla dolů najíst. Když jsem seděla u stolu, přišel z veteriny Alan.

Stál ve vchodu do kuchyně. ,,Možná by ses měla na nějaký čas přestěhovat k Derekovy. Třeba se ti vrátí chuť do života." Povzdechl si.
,,To nemyslíš vážně! Bydlím s tebou už skoro sedmnáct let a teď bych se měla stěhovat?" Nechápala jsem.
,,Je to tvůj bratr a je tam i tvá sestra." Pokrčil rameny.

,,A strýc, co zabil mou druhou sestru." Dodala jsem. ,,Ale máš tam rodinu." Řekl. ,,Jsi pro mě jako táta, Alane....ty jsi taky má rodina." Hleděla jsem mu do očí.
,,Ale tvůj pravý otec je Deucalion." ,,Ano, právě....Deucalion. Ano, on je můj biologický otec...ale nikdy to nebude můj táta." Řekla jsem a zase odešla do pokoje.

Vyjekla bych, sotva jsem ho spatřila stát v mém pokoji. Ale přikryl mi pusu a opřel mě o zeď. ,,Neječ." Zašeptal.

Ethan mě přejel pohledem. Neměl tričko, jak jsem si všimla.

Odendal ruku z mé pusy a kousek ustoupil. ,,Skoro tři týdny." Řekl. ,,Vypadni. Nechci nikoho vidět!" Posadila jsem se na postel.
,,Jak dlouho jsi nemluvila se smečkou?" Zeptal se. ,,Skoro tři týdny. Kromě Dereka, s tím jsem mluvila před dvěma dny." Dodala jsem.

,,A teď odejdi!" Zavrčela jsem. ,,Deucaliona zajímá, jak na tom teď jsi." Povzdechl si. ,,Jestli ho to skutečně zajímá, tak ať přijde!" Znovu jsem zavrčela.
Ethan vyskočil z okna a odešel.

Co to semnou sakra je?
Nechci vidět nikoho. A už vůbec ne Aidna. Nevím, jak bych se měla chovat, potom jeho něco jako polibku.

,,Jo, je tady." Ozval se zezdola Alan.
,,Kde?" Zeptal se druhý hlas.
,,Nahoře, v pokoji." Odpověděl Alan a ozvalo se dupání na schodech.

Stiles vešel do pokoje. Upřel pohled na mě a já na něj nepřítomně hleděla.
,,Co chceš?!" Zeptala jsem se hnusně.
,,Zjistit, jestli ještě žiješ." Zazubil se. ,,Žiju. A teď sbohem, pozdravuj otce." Na chvíli jsem se falešně usmála.

,,Jak dlouho tady takhle ještě hodláš být? Jsou to skoro tři týdny, Ashley. Všichni si o tebe dělají starosti. A Isaac? Ten bez tebe je jako pes bez kosti, nebo Peter bez svého ega." Řekl a já se musela uchechtnout.

,,Já se zase dám dohromady." Kývla jsem. ,,Nedáš...ne sama. Potřebuješ nás. Vlkodlak potřebuje svou smečku, bez ní to nejde." Usmál se.

,,Stilesi....já si zkusím promyslet, cos tady teď řekl, ale teď už prosím běž." Lehce jsem se usmála a on odešel.

Musela jsem se jít projít do lesa. Tak jsem vyskočila z okna a vběhla mezi stromy do Beacon Hillského lesa.

Chvíli jsem v klidu šla. Ale pak mi mé smysly řekly, že už nejsem sama.

Zastavila jsem a poslouchala tepy srdcí....jen jednoho srdce. Vnímala jsem vibrace ze země...někdo se blížil.
Někdo stojí kus zamnou......Aiden.
Ne, toho teď vidět nechci.

,,Tři týdny.....a s nikým ze své smečky jsi nemluvila?" Zeptal se a přiblížil se.
,,Jo a taky.....promiň. Za tamto, víš co. To, co jsem udělal ten den, kdy jsi měla v plánu všechno vzdát." Řekl.
,,Proč jsi to vlastně udělal?" Zeptala jsem se zvědavě.

Zastavil kus zamnou. Tep srdce mu přidal. Nevěděl....on nevěděl. On nevěděl?
Stále jsem k němu stála zády.

,,Vadilo mi, že....o sobě pochybuješ. Že pochybuješ o tom, že jednou budeš silnější a mocnější, než Deucalion....že už jsi silnější. Že pochybuješ, že bys ho mohla porazit. Tak jsem udělal, co jsem udělal, abys už zmlkla." Přiblížil se, jen o jeden krok a pak už zůstal stát.

,,Pochybuju o tomhle všem, protože mám strach. Strach, že zklamu očekávání mámy. Strach, že se někomu něco stane." Hlas se mi chvěl, protože mi začaly téct slzy.
,,Já vím. Vím, proč o sobě pochybuješ. A proto jistě vím, že budeš ta dokonalá alfa, kterou se máš stát." Odpověděl.

,,Děkuju." Zašeptala jsem. Do očí jsem se mu však bála podívat.
,,Není za co. Já ti děkuju, že nám chceš pomoct, i přes to, jací jsme a kolikrát jsme zabíjeli." Znovu ke mě přistoupil.

,,Měl jsi pravdu." Řekla jsem. ,,V čem?" Zeptal se. ,,Že jsem mocnější než on." Řekla jsem a otočila se k němu s rudě zářícíma očima.
Překvapeně mi do očí hleděl.
,,Jak to děláš?" Zeptal se.
,,Jen s pomocí vnitřní síly. Sama pořádně nevím." Mrkla jsem a oči byly opět modré.

Aiden neměl tričko, stejně jako předtím Ethan a stál kus předemnou.
Srdce mu bilo strašně rychle....on ze mě měl strach. Bál se, protože věděl, že mě nemůže porazit.

,,Nemusíš se mě bát. Neublížila bych ti....pokud ty neublížíš mé smečce." Řekla jsem a on kývl. ,,Jak si přejete, alfo." Řekl a oba jsme se zasmáli. ,,Neříkej mi tak." Uchechtla jsem se.
Pak jsem ho objala. Je jako můj kamarád, dobrý přítel...a přitom je to alfa z alfa smečky mého šíleného a vraždícího otce.

Odtáhla jsem se od něj. ,,Tak jdeme." Opřel se o strom Ethan. Podívala jsem se na něj. Než jsem ho stihla jen pozdravit a omluvit se za to, jak jsem se chovala, když mi vlezl do pokoje, byly oba pryč.

S poloúsměvem jsem se vydala zpátky domů. Oba jsou zvláštní.....zvláštní vrahouni. Musela jsem se nad tou hnusnou poznámkou pousmát.

____________

Tak tady máte ještě jednu.😘😉

Napadá někoho, jak to bude pokračovat? Jestli jo, klidně napište do komentářů 😉