Další Haleová? [Dokončeno]

26. Rudé oči?!

,,Co je?" Ustoupila jsem od něj. Zaraženě na mě hleděl.
,,Ty....ty jsi....ehm, měla jsi na chvíli rudé oči." Dostal ze sebe.
,,Cože?" Nechápala jsem. ,,Jen a chvilinku, jsi měla rudé oči." Zopakoval.

,,To...to není možné." Nechápala jsem to. ,,Vždyť já....Deucalion, on mě....oslabil mě a já nemůžu mít....rudé oči. Neměla jsem je mít rudé....dokud bych neudělala jednu ze tří možností, já..." Najednou mě začala strašně bolest hlava. Jakoby mě bodaly jehly.

Vyjekla jsem a chytila se za hlavu. Jakoby se něco ve mě měnilo. Byl to pocit, jakoby mi někdo lámal kosti.

Znovu jsem vyjekla a zatemnilo se mi před očima. Aiden mě nechápavě pozoroval.
Podlomila se mi kolena a ještě jsem cítila Aidnovy pevné paže a pak už nic...

***

Někdo mě nesl. Mé tělo se lehce pohupovalo. A pak mě napadlo....Isaac. Našel mě? A nese mě znovu domů?

Pootevřela jsem oči, jen lehce. Ne, ne Isaac, to Aiden mě nese domů.

Nezmohla jsem se na pohnutí rukama, hlavou, ani nohama. Celé tělo mě tak divně bolelo.
Zmohla jsem se jen na dýchání.

Vnímala jsem, jak jsou Aidnovy paže horké. Jak má pevné svaly na pažích. A s jakou lehkostí mě přitom nese.

,,Co....co se stalo?" Dostala jsem ze sebe. ,,Nevím." Procedil skrze zatnutou čelist.
Nechápavě jsem si prohlédla jeho obličej.....měl pevně zaťaté čelisti a teprve pak mi to došlo....odebírá mi tu bolest, která nevím, odkud se bere.

,,Aidne....přestaň prosím." Zašeptala jsem a jeho čelisti se uvolnili. Bolest byla o trochu větší, ale nebylo to tak strašný.

On ani neví, jak moc jsem mu za to byla vděčná, jak moc to pro mě znamenalo, že mi odebíral bolest.

,,Jak se to stalo?" Zeptala jsem se potichu. ,,Na chvíli jsi měla rudé oči. Řekl jsem ti to, tys to nechápala a pak tě najednou začala bolest hlava a omdlela si." Řekl klidně.

,,Polož mě na....na zem." Řekla jsem. ,,Dělej!" Procedila jsem. ,,Fajn." Řekl lhostejně a položil mě na zem.
Ale sotva jsem se měla o nohy opřít, kolena se mi podlomila. Můj stisk na jeho krku se zpevnil.

Znovu mě vzal do náruče. ,,Buď tak laskavá a už mlč." Řekl a šel dál.

,,Bojím se." Znovu jsem se potichu ozvala. ,,Čeho?" Nechápal. ,,Že nebudu moct chránit smečku. Nebudu moct vyhnat Deucaliona. Splnit mámino očekávání a....pomoct vám." Zašeptal jsem. Letmo na mě pohlédl.

,,Měla jsi rudé oči....jsi silnější, než si myslíš, Ashley." Řekl a já se znovu propadla do temnoty.

***

Zaznamenala jsem, jak mě Aiden opatrně položil do postele.
Chtěl odejít oknem ven.

,,Počkej..." Zašeptala. Zastavil a otočil se mým směrem.
Opatrně jsem se posadila a vstala. Udělala jsem k němu dva kroky, ale pak se mi znovu podlomily nohy.

Chytil mě. Opřela jsem se o jeho paže a pohlédla mu do očí.
Pak jsem mu omotala ruce kolem krku a objala ho
Opatrně a nervózně mi omotal ruce kolem pasu a taky mě objal.

,,Děkuju..." Zašeptala jsem. Děkovala jsem mu za povzbuzení, za to že se semnou pral a znovu mi díky tomu zrudly oči, že mě donesl domů a především za to, že mi odebíral bolest.

,,Není za co." Řekl a pomohl mi zpět do postele. A pak, bez jediného slova, vyskočil z okna a já znovu usnula.

***

Další den jsem nešla do školy. Ležela jsem dlouho v posteli.

Najednou se ozvalo zaklepání. Mám říct dále?
Otočila jsem se tak, abych na dotyčného neviděla, když vejde.

,,Dále." Řekla jsem a slyšela, že se dveře otevřely. ,,Já musím na veterinu, Ashley." Ozval se Alan.
,,Zvládneš to tady sama?" Zeptal se. ,,Jo, zvládnu." Přitakala jsem.
,,Jak ti je? Už jsi o tom přemýšlela?" Ptal se dál.
,,Přemýšlím nad tím dnem, i nocí. Zdá se mi o tom. Mám pocit, že mi asi brzo hrábne." Řekla jsem.
Povzdechl si. ,,Fajn....odpočiň si." Chtěl odejít.

,,Alane?!" Vystřelila jsem do sedu a otočila se jeho směrem. Měl ztrápený obličej.

,,Ano?" Nechápal. ,,Včera, za tmy, jsem šla ven a já....byl tam Aiden. Prostě mi zrudly oči....na chvíli, strašně malou chvilinku..." Nemohla jsem mu říct, že jsou dvojčata tak nějak na mé straně.
,,A chvíli na to mě začala bolet hlava a omdlela jsem." Řekla jsem a on na mě zaraženě koukal.

,,To....není možné." Dostal ze sebe. ,,Proč mě začala bolet ta hlava a omdlela jsem? Potom mě tak divně bolelo celé tělo. Co to znamenalo?" Zeptala jsem se.
,,Že jsi skutečně mocná, Ashley. Tvé tělo bojuje proti alfa řevu Deucaliona, který tě oslabil." Řekl zamyšleně.
,,Takže?" Nechápala jsem.
,,Takže měla Talie pravdu." Kývl.

,,Pravdu v čem?" Nechápala jsem. ,,Že budeš ta alfa, ke které patřit, bude čest. A taky ta alfa, kterou budou chtít zabít pro její moc." Řekl a já na něj zamyšleně hleděla.
,,Takže?" Řekla jsem znovu.
,,Takže to jdu napsat Scottovy....aby na veterinu přivedl všechny." Znovu chtěl odejít.

,,Co to ale znamená pro mou alfa moc a pro zítřejší úplněk?" Musela jsem to vědět. ,,To nevím." Podíval se mi do očí a odešel. Ozvalo se bouchnutí domovních dveří a odjíždějí auta.

Vyšla jsem z pokoje, seběhla schody a v kuchyni se napila.

Najednou se ze zhora něco ozvalo. Zežloutly mi oči, potichu jsem zavrčela a vydala se po schodech nahoru.

Vběhla jsem se zavrčením do pokoje a málem srazila osobu, po které jsem hned vystartovala, aniž bych zjistila, kdo to je.

Ale vyhnul se mi a přirazil ke zdi. Přišpendlil mi ruce nad hlavou.
,,Mohla jsem tě zabít, Aidne!" Vystartovala jsem po něm.
,,Ale nezabila." Škodolibě se usmál.

,,Takže?" Zeptal se. ,,Co?" Nechápala jsem. ,,Co tvá alfa síla?" Dodal. ,,Nemám nejmenší tušení." Povzdechla jsem si.

,Jak ses sem dostal?" Zeptala jsem se nechápavě. ,,Oknem, jak asi." Uchechtl se.

Vytrhla jsem mu ruce a šla od něj dál. ,,Posílá tě Deucalion?" Zeptala jsem se nedůvěřivě. ,,Ne....vlastně...totiž jo." Poškrábat se na zátylku. ,,Proč?" Změřila jsem si ho pohledem.
,,Chce vědět, jak to bude s tou tvou mocí." Odpověděl.

,,Tak mu vyřiď..." Čekal, co řeknu. ,,Ať si nasere. Ať se jde někam schovat, protože by se měl bát." Odsekla jsem.
,,Super. Co když mu to vyřídím a pošle sem Kali?" Nadzvedl obočí.

,,Ehm....o tom jsem..." Nestihla jsem to doříct a ozvalo se vytí Deucaliona.
Zakryla jsem si uši a sesunula se na kolena.

Řev ustal. ,,Co se stalo?" Nechápal... ,,To vidím tak blbě, že tě vidím dvakrát?" Zeptala jsem se nechápavě. ,,Ne." Ethan se uchechtl a pomohl mi vstát.

,,Bylo to....asi moc hlasité." Odpověděla jsem. ,,Co tady oba děláte?" Zeptala jsem se.
Oba se po sobě rozpačitě podívali.