Cake [m.yg ~ j.jk] ✓

A m u s e m e n t P a r k

Jeho tělo bylo jako cukrová vata...

Po sprše jsme raději ani nevycházeli ven z pokoje, báli jsme se, co by si o nás pomyslela moje matka. S vlhkými vlasy a ve spodním prádle, tedy až na Kookieho který měl na sobě tričko, jsme si to zamířili rovnou do postele pod teplou deku. Jungkookieho tělíčko se natisklo na to mé a jeho hlava ulehla na mou vyhřátou hruď. Mohl slyšet každičký hlasitý tlukot srdce, nádechy a výdechy plic jak všechny v souladu upadají do spánku. Pomalu jsem usínal a s posledním pohledem a úsměvem věnovaným Kookiemu jsem zašeptal tiché "Miluju tě. Tak moc, že si to nedokážeš ani představit." Políbil jsem ho a spolu s ním upadl do bezesného spánku.

Abych pravdu řekl, nebyl tak úplně bezesný. Nikdo nemá bezesné sny, alespoň pár jich za noc každý má. A já si pamatoval jen jeden. Sen ve kterém jsem byl já a Kookie spolu na pouti. Celá pouť zářila různými světly, plno upoutavačů blikalo a lákalo davy lidí. U každého stánku jich bylo alespoň pár. Na atrakcích si užíval nespočet lidí a tím vším se prolínal hlas křiku a smíchu a hukot rozhovorů. Občas k nám zavála sladká vůně cukrové vaty a pražených madlí. Jednou jsem si dokonce myslel, že ta sladká vůně patřila Jungkookovi.
Procházeli jsme se mezi davem lidí, kteří nám uhýbali, jako kdybychom tam ani nebyli. Vše plynulo neskutečně zrychleně až na nás. Vystřelil jsem Kookiemu krvavě rudou růži a koupil perníkové srdce s kýčovitým I love you. Vždy se mi odvděčil sladkým polibkem a tím nejšťastnějším úsměvem. Byl jsem s ním tak štastný, stále cítím ten pocit, jak mi bilo srdce štěstím a nemohl jsem se přestat usmívat.
Šli jsme spolu na řetízkový kolotoč, spíš on než já. Nemusím kolotoče. Okolo něj si posedali samé děti, sice byl starší, ale dokonale mezi ně zapadal. Houpal nohama a neustále se usmíval, z nervozity, štěstí. Koukal se na mě a mával mi, kdykoliv se točil mým směrem. I přes jekot z okolních atrakcí jsem dokázal slyšet jeho nádherný smích. Nedokážu ho ani popsat jak zněl. Jeho oči se chvilkami zaleskly pod tenkou vrstvičkou slz z neustálejo smíchu.
Noční obloha se kryla do tmavých dek zatím, co se růžovooranžové světlo ze západu sluníčka rozprostíralo na celé okolí. Bylo to magické.
Celý rozesmátý, Kookie vyběhl z kovové sedačky a dohopkal ke mně. "Yoongi, půjdeme prosím na bobovou dráhu?" Chytil mě za ruce a třásl s nimi. S úsměvem jsem pokývl hlavou a už se nechal táhnout.
Seděli jsme, zajištěni kovovou tyčí před námi a pásy přes naše boky. Dráha nebyla nijak zvlášť prudká a adrenalinová. Patřila mezi ty pomalejší s větším výhledem na pouť z vrchu. Boby s sebou párkrát trhly a rozjely se. Pomalu nabíraly na rychlosti až se rozjely. Byli jsme tu jen my dva. Divil jsem se, proč tu nikdo jiný není, ale když je tu Kookie, budu šťastný i na hranici se životem.
Přejíždeli jsme prudké zatáčky a kopečky. Jungkookie byl z toho celý paf a jeho očka doslova zářila, blištily se z okolních světel a jeho obličej byl taktéž osvícený žlutooranžovými světly. Padla již tma a jediné světlo, tedy přicházelo z atrakcí.
Dojeli jsme na velice vyvýšené místo oné bobové dráhy. Zastavili jsme se a rohlíželi se kolem. Vše vypadalo tak nereálně, jako kdyby to byl cizí svět. Podíval jsem se na Kookieho, který seděl po mé pravici. Koukali jsme si do očí a pomalu jsme se k sobě přibližovali. Těšil jsem se na jeho svůdné rty, na náš polibek s touto romatickou atmosférou. Jen co jsem se jich dotkl, mě pohltil chlad. Neskutečný chlad na srdci. Otvřel jsem oči, když jsem se od něj oddaloval. Pořád se na mě koukal a jeho úsměv zdobil jeho překrásný obličej. Avšak jeho oči, temné pod rozškou tmy, se pomalu vytrácely. Měnily se do sněhově bílé. Bledly tak neskutečně rychle. Stejně tak i on samotný se mi vytrácel. Chytil jsem jeho ruku, který byla mrtvolně chladná, stále jsem ale cítíl jeho dotek, avšak ne na dlouho. Vytrácel se. Z koutku jeho oka se mu vyronila jedna slza, která stejně bledá, stékala po jeho již průsvitném obličeji. Neslyšel jsem ho, pouze jsem tušil, že mi chtěl vyslovit jeho poslední Miluji tě, jeho poslední sbohem. V tu chvíli se vytratil a růže kterou držel v ruce padla na sedadlo a její lístky, biď už plastové, opadaly a vítr je odvlál přes celý areál poutě.
V tu ránu se boby zřítily z kopce dolů. Šubly s sebou a já se řítil do propasti temnoty.
Bez Kookieho, bez nikoho, sám.