L u s t

171 17 2
                                    

Proč se andělé...

Ono náruživé líbání bylo hořké, hořké jako ta nejhořčejší čokoláda, která se ještě dá jíst. Nebyla to ta špatná hořká, ta krásně ladila a putovala po mých rtech a mísila se se mnou jako mořské proudy daleko v hlubinách oceánu. Chtěl jsem to skončit, odtáhnout se, ale jeho tělo mě drželo namístě. Nebyl to ten malý, slabý, sladký hoch. Ne, ten by to nikdy nezvládl. Jimin, ta ďábelská postava. Ďábel, satan zosobněný do té nejsvůdnější postavy. Tak moc se mi dostával do myšlenek každým polibkem, co udělal. Nešlo přestat, nedalo se odolat.

Jeho dlaně se přesunuly na mé boky a přitiskl se na mě tak, že ani špetička místa mezi námi nezbyla. Opětoval jsem mu polibky stejně dravě jako on. Cítil jsem, jak jsme oba dva do toho zapálení. Jak se naše problémy otírají jeden o druhý a přivádí to tak druhému slast. Přesunul jsem ruce na jeho pozadí a silně ho zmáčknul. Dostavilo se mi tak nádherného a tenkého vzdechu, který mě ovšem vyvedl z míry. V ten moment jsem otevřel oči a uviděl tak Jimina blízko u mě, s přivřenýma očima, s upuchlými sry a slinami všude okolo. Jak slastně přejížděl nahoru a dolů po mém problému, respektivě našem.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na Kooka. Na jeho sladkou tvářičku. Nemůžu se nechat zneužít někým jiným, když já a Kook patříme k sobě. Bez násilností jsem Jimina od sebe odsunul a posadil ho na zem. Podíval se na mě štěněčíma očima. Svíjel se a usmíval se na mě. "P-prosím, Yoongi." Vyslovil moje jméno tak procítěně. "Vím, že se ti líbím." Mluvil dál zatímco měl ruce mezi nohama a zakláněl hlavu v návalu slasti. Otočil jsem se okolo a zakoukal do zrcadla. "Je mi líto, už kvůli Cookieho nemůžu..'' díval jsem se na svůj ošklivý vzhled a svěsil hlavu. "A-ah~" Vydral se kdesi za mnou vzdech, frustrovaně jsem si prohrábl vlasy a prudce vydechl. "Můžeš toho nechat!" Zvýšil jsem hlas a otočil se na něj.

Vlasy měl popadané do očí a zpoza nich se na mě díval. Chtíč, lítost a jakási nepopsatelná nebezpečná jiskra. Lhal bych kdyby ta jiskra neprobleskla sytou červenou barvou. Zářný čistě bílý úsměv. Ďábelský, šibalský dokonce se zdálo, že jeho zuby jsou ostřejší a nebezpečnější.
Potkal jsem ďábla?
"N-nemůžu přestat. Žárlím na tebe, že máš toho cukrouška pro sebe, ale zároveň se postupně do tebe zamilovávám víc a víc. I přes tu chvíli co... ah... co jsme se viděli." Vydechoval a občas si mezi slovy olízl suché plné rty. "Co to tu meleš za nesmysly? Jsi jen barman, viděl jsem tě ani ne třikrát." Opřel jsem se o umyvadlo a nadále ho sledoval. Stále tam seděl a občas se zatřepal tím proudem co mu projíždí po těle. "Že ti to není blbý? Nech toho..." Odvrátil jsem zrak. Odešel bych, ale bylo mi ho i trochu líto. "Tak mi alespoň pomoz s tím problémem. No tak, jako kamarád kamarádovi.'' Snažíc se upřímně usmát promluvil. "Pravděpodobně máš divné kamarády, to ti ho mám vyhonit?" Sarkasticky jsem se uchechtl a skřížil si ruce na prsou.

Jimin rozpřáhl ruce a pokrčil jednu nohu. "Prosím, jen pro teď." Chvíli jsem uvažoval. Povzdechl jsem si a klekl si k němu. "C-Cookiemu ani slovo, jasný?" Přimhouříl oči a pravý koutek úst se mu nadzvedl. "Ani slovo~"

Začal jsem mu odepínat zip a konečky prstů se zakákl o gumu jeho spodního prádla. Viděl jsem přímo před očima jeho obří problém jak celou látku tenké látky promočil skrz na skrz jeho preejakulátem. "Stáhni to, udělej to!" Trhaně se nadechl.
Znovu jsem se mu zadíval do očí. Celého mě propaloval. Celé temně rudé oči zahalené  pod vrstvou vlasů.

V tu chvíli mi to došlo. "Celé to byla jen zatracená zkouška..." Pousmál jsem se a vzdálil se. Prohrábl si vlasy a otočil se k němu. Úsměv mi na něm zevteřiny na vteřinu opadl. Přišel jsem blíž a do ucha mu slabě zašeptal. "Už se sem nikdy nevrátíme, ty zkurvená děvko, se mnou a ani s Cookiem si tak nezahrávej, podělanej 'wannabe' ďáble." Ten mi jen věnoval nechápavý pohled a dál jsem jen rozrazil dveře ven.

Bez ostychů jsem se rozeběhl za Cookiem, který seděl v rohu na gauči. Přispěchal jsem k němu a poadl ho za ručku. S pootevřenými ústy a překvapeným výjevem za mnou cupital. "Omlouvám se, jestli jsem tam byl dlouho, udělalo se mi nevolno, musíme rychle domů, potřebuju léky." Zalhal jsem první, co mě napadlo a nehledě na to, že venku pršelo jsme utíkali domů.

Celí promoklí jsme zaběhli do vchodu a vydechovali vykonaný sprint. Hlavně já, měl bych přestat kouřit. Zadíval jsem se na moment na Kookieho. Vypadal tak nádherně, jak jen jsem mohl ho málem podvést?

Narovnal jsem se a bez zeptání ho políbil. Potřeboval jsem taky hlavně zapomenout na Jimina.
Dravě jsem útočil na sladké dva polštářky, které se však s plnou vervou pustily zas do těch mých. Nějaká doba uběhla a my se museli od sebe odpojit. Řekněme si, byl by zázrak nedýchat a přesto žít, že.
Zakoukal jsem se na něj a pevně ho objal. "Kookie, nevadilo by ti, kdybychom dneska dokončili to, co jsme kdysi začali?" Stále v objetí jsem čekal na odpověď. "Budu jen rád." Zachichotal se, odtáhl se ode mě a doslova mi skočil okolo krku. Vyzdvihl jsem si ho na sebe a spolu s ním se vydal do schodů.
Mám pocit že ty schody mě vyčerpají dřív, než se vůbec něco stane...
"Nějak jsi nám přibral Kookie." Zavtipkoval jsem a nadzvedl si ho. Ten mě jen slabě praštil do zad a nechal se dále nést jako princezna.

Domů jsem došel ještě s plno energie, díky bohu, a rychle začal odemykal. Jen co jsme vešli dovnitř jsem se na něj vrhl tak dravě, že jsem se ani já sám nepoznával. Rukama jsem proudil všude po jeho těle, od pasu k hrudi. Kook se bezmocně kroutil mezi mnou a zdí a vychutnaje si toho pocitu vášnivě sténal. Ten pocit moci se mi nad ním tak strašně líbil.
Zdálo se mi, že kousek Jimina ještě zůstalo ve mně. Cítil jsem se jinak, ale tak skvěle.
Všechna nebe a pekla jsou v nás, to mi kdysi někdo řekl. I to, že postupem času se dozvíme kam půjdeme. Já však dostal jednosměrnou jízdenku od Jimina zdarma.
Snad v pekle mají bary...

... ke mě vždy otáčí zády?

Cake [m.yg ~ j.jk] ✓Où les histoires vivent. Découvrez maintenant