Cake [m.yg ~ j.jk] ✓

C i g a r e t t e 'n B l o o d

Neznám ho...

Pousmál se na učitelku stojící zaraženě vedle své katedry. Hoch se bez otálení rozešel ke své lavici. Byla v prostřední řadě, prostřední řada, lavice uprostřed. Nejlepší místo, kde na vás všichni vidí, nepočítaje lidi sedící před ním. Je to snad to nejhorší místo. Hned jak se posadil se po třídě roznesl šepot a hihňání. Urážky nesoucí se na účes, styl a cokoliv ohledně toho kluka. Po očku jsem se otáčel, zajímala mě tahle situace. Dvacáté první století a šikana pořád existuje. Proč ji nevyhubíme jak Vakovlka? Samé pověry, které v sobě zračily vyhubení. Vlastně to samé by se dalo říct o obětech šikany. Taky se o nich roznáší pověry, potupy, které nebývají opravdové. Jsou tak časté, tolik lidí je začne znát, roznášet, více lidí bude bodat jehly do oběti až se jehly přemění na nože a oběť jednoduše pojde. Buď rukou ďábla, nebo svou vlastní. Jednoduše to nevydrží. Jsou tu i velké ale. Pokud člověk je sláb, zemře, ale jestliže je silný a nenechá si podkopnout nohy, zvládne to. 

Hádám, že toto zlé monstrum nikdy neodejde z lidských myslí. Každý ho v sobě má. Někoho posedlo úplně, u někoho je to jen milimetrové zrníčko prachu. Ale i to zrníčko se může probudit do neskonalého démona používajíc vaše tělo jako jeho vlastní. Stačí jestli budete ovečka vé stádu, nebo seberete všechnu odvahu a vydáte se na cestu sami bez ohledu, co vám okolí bude vnucovat. Přidat se k urážkám, či být obráncem i přes všechny meze. Ovšem že je tu i třetí možnost, být pouhý sledovatel, kterého si nikdo nevšímá.

Moje role je vždy sledovatel i přes to jak populární jsem na škole býval. Přišlo li na šikanu, sledoval jsem a nikdo si mě ani nevšiml. Jak prosté.

Ale uvažuji, že roli obránce ani nepřeberu, protože ten kluk, ten stále usmívající se kluk má onoho obránce v sobě. Je malý ale dokáže se probudit a popadnout celé tělo jako zmiňované monstrum. I přes všechny urážky a posměšky se stále směje. Matka mi říkávala, že nikdo se nedokáže přetvářet navždy, pokaždé si to vybere svou daň. Znala ženu, která se u různých přednáškách a konferencích přetvářela. Stálý úsměv na tváři nehledě na cokoliv. Přetvářela se čtyři roky až dokud nedostala tik do pravého koutku tváře. Její svaly to nadále nedovolovaly. Mozek to nedovoloval. Zajímá mě tedy, dokáže tento kluk se přetvářet napořád, dokáže obalamutit svůj mozek? Nedokáže, nikdo to nedokáže. Jednou bude muset jeho pravé já vyjít na povrch. Chci vědět jaký opravdu je. Ale vše v roli sledovatele.

Urážky po chvíli ustaly spolu s přihlouplým hihňáním. Usoudil jsem, že se žáci konečně začali soustředit na téma hodiny. Já jakožto nový student jsem se musel urychleně adaptovat na učivo této školy. Problém byl v tom, že to co se probíralo tady, jsme neprobírali u nás. Byli napřed. Jak to tak vydím, žádné noční potulování tento měsíc nejspíše nebude. Taky by bylo nejlepší si najít nějaké kamarády, sledovat různé skupinky lidí, kdo má jaké zájmy. Bez přátel se boj nedá přežít.

Čas utíkal, hodiny plynuly a já stále sledoval. Seděl jsem stále v lavici ignorujíc pohledy ostatních, chvílemi jsem pospával na lavici, někdy poslouchal kecy lidí.

"Yoongi? Yoongi, že?"

Unaveně jsem zvedl hlavu z lavice. Přede mnou stála dívka s delšími černými vlasy s příliš mnoho make-upu. Pohledem jsem ji vybídl aby začala mluvit.

"Víš, vypadáš pěkně a říkala jsem si jestli bys někam nechtěl třeba zajít. Po škole a tak."

Neustále se pousmívala a koutkem oka koukala na své "kamarádky", které se taky smály jak na drogách.

"Popravdě už něco mám."

Odpověděl jsem a líně se pousmál aby se neřeklo.

"A-ha opravu bys nešel třeba do baru?"

"Ne."

Doufal jsem, že jsem s touto konverzací skončil ale ona si nedala říct.

"No víš, klidně bych ti něco koupila."

Nuceně jsem se postavil a přešel kousek k ní s rukama v kapsách.

"Tak poslyš, nemám za potřebí chodit s někým, kdo se mi ani za mák nelíbí plus bych si nenechal koupit drink od holky. Jestli chceš abych tě přehl, tak se s tím nenamáhej, nemám tě v merku. Plus s tou tunou make-upu nikoho nezaujmeš, vypadáš děsně." 

S tím jsem ji prstem přejel po tváři a jak jsem čekal, ulpělo mi na něm spousta krycí barvy a všemožných třpytek.

"Vidíš, jak pak ostatní mají vědět jak vypadáš? Hnusí se mi takový lidi."

Po našem dramatu se na mě koukala celá třída s otevřenými ústy. Dívka se rychle rozuteka na záchodky a její kamarádky s ní. Vypadalo to jako kdyby měla slzy na krajíčku. Pravda bolí.

Ostatních oči byly vytřeštěné kromě hocha uprostřed třídy. Jen seděl a koukal se, bez úsměvu. Jednou opadnout musel. Neznám nikoho kdo by se smál věčně. Jedině možná Joker, ale to je fiktivní postava...

Sedl jsem si zpět a čekal až tohle peklo skončí.

.

Půlka dne uplynula a všichni si balili své věci do tašek. Utíkali domů na jídlo nebo někam si užít pořádný večer. U skříňky jsem si přehodil koženku, přes rameno tašku a vyšel ven. Plno hloučků postávalo po krajích obrovského betonového pole a bavili se mezi sebou. Chystal jsem si nasadit sluchátka, když jsem uslyšel jakési nadávky. Se štěstím nesměřované na mě. Šel jsem se podívat co se kde děje. Zdálo se mi to dost povědomé urážkám ve třídě na toho kluka, ale člověk si není nikdy stoprocentně jist, jestliže okolnost neuvidí na vlsatní oči.

Zvuky se ozývaly z místa kdesi za školou, neznal jsem to tu takže mi to nemalou chvíli trvalo najít. Slunce pomalu zapadalo a světlo se měnilo na příjemně oranžové. Dodávalo to všemu hezčí nádech.

Zabočil jsem za roh, kde jsem viděl bezvládně ležícího kluka z rána jehož jméno zatím neznám a partičku kluků odcházejících někde pryč stále smějící se nad jejich dílem. Hoch bez jakéhokoliv pohybu ležel a zdálo se že nedýchal. Všude okolo byly kapičky krve, nejspíše z jeho pusy, která byla celá od krve. Přešel jsem k němu kousek blíž a nahmatal jeho tep. Srdce bilo a i dýchal. Sedl jsem si vedle něj, opřel se o něpříjemně píchající stěnu a zapálil si cigaretu. Čekal jsem tu s ním až se probere, nebo kdyby se někdo opovážil se vrátit. Kdyby tu viděli někoho sedět nejspíš na něj znova nepříjdou. 

Vedle něj jsem položil zbytek čisté vody co mi zbyla a kapesníky. Dřepl jsem si kousek před něj a opatrně ho zkoumal, v puse třímajíc poloviční velikost oné cigarety. Krev na jeho obličeji byla už zaschlá a kruhy pod očima začaly být více znatelné. Jeho kůže se rychle blížila odstínu sněhu. Tak bílá a hladká, ale za to studená jak smrt. Opatrně jsem ho opřel zády o zeď. Jeho hlava se snesla směrem dolů na rameno. Měl natržený a opuchlý ret. Všiml jsem si i náznaku slz na jeho tvářích. Odhrnul jsem mu tričko. Jeho ploché přicho barvy čisté bílé bylo posázeno modrými flíčky se stopou červené krve. Co jsem zkoumal jeho zranění na břiše se jeho oči pomalu odlepovaly od sebe a z úst mu vyšel nepatrný zvuk. Nevšiml bych si toho kdyby mi jeho slabá ruka nespočinula na té mé. Těžce dýchal, ale jen co jsem zvedl zrak jsem spatřil jeho bílé perličky.

Usmíval se na mě i přes všechnu bolest co zažil.

...ale dostal se mi hluboko pod kůži.

Aloha lidičky,
jak se máte? Co škola a tak? Jak se vám vede? :DD Omlouvám se že dlouho nic nevyšlo, ale komu by to i vadilo když to čte možná tak jeden člověk. Inu, mám hodně dlouhé vyučovací hodiny a spoustu úkolů, takže nemám moc času na psaní. Ještě jednou se omlouvám, mrzí mě to.

Za hvězdičky a povzbudivé či negativní komentáře budu ráda <3