Cake [m.yg ~ j.jk] ✓

C o n v e r s a t i o n

I když mě ta sladká vůně obklopila...

Povzdychl jsem si a začal vyprávět.
"Včera jsem udělal, co jse nejspíš neměl a jeden můj... kamarád je teď na mě pravděpodobně naštvaný."
Povídal jsem se na něj a on se koukal kdesi do prázdna.
"A to tě trápí? Ani nevíš kolik mých přátel je na mě naštvaných, vždyť to nic není."
Usmál se na mě a vzpřímil se do stoje.
"To není všechno, sice jsem to o sobě nevěděl, ale líbí se mi."
To mě i jeho trochu zaskočilo. Mě z důvodu, že jsem řekl něco, co sám ani nevím jestli je pravda a za další, že jsem to řekl někomu mi tak cizímu. I když, barman je pro všechny blízký.
"Ah tak, a proč tě to tak trápí? Tak ho máš rád no a?" Začal leštit skleničku, kterou vzal z odkapávače.
"Je to s ním složité. A se mnou taky, dalo by se říct." Sundal jsem ze svého drinku paraplíčko a na ex ho do dna vypil.
"A ví to?" Optal se s úsměvem.
"Neví, nechci mu to říkat, litoval bych toho časem. Vždyť ani nevím jak se jmenuje." Povzdychl jsem si a vytáhl z peněženky další peníze.
"Tys začal randit s tím kulíškem z toho květinářství? No to mě..." Začal se hlasitě smát až mu z toho tekly slzy.
"Jakto, že ho každý zná?" Optal jsem se zvídavě, jelikož kamkoliv jdu tam alespoň jednou minimálně uslyším něco o Koláčkovi, Cukříkovi a dalších podobných osloveních.
"A divíš se? Každého jeho tajemství láká, navíc vypadá tak roztomile a jeho květiny voní ze všech nejlépe. To alespoň lidi tvrdí, já na květiny nejsem... Hlavně neříkej, že tě jeho tajemnost neláká." Poukázal na mě hadrou, kterou si následně pohodil přes rameno. Aniž bych se nadál, peníze co jsem položil na stůl byly ty tam a přede mnou stála sklenička s rumem a pár kostkami ledu.
"Ani ne, bylo mi ho líto. Chodí se mnou do školy a většinu času si z něj utahují, že je to děvka. Jen co výjdu za školu, vidím ho tam ležet dokopaného." Podal jsem si drink a z nudy zacinkal kostkami ve skleničce.
"Tomu nechcu ani věřit, chudáček malý. Ale teď vážně, tebe na první pohled nezaujal třeba jeho vzhled?" Zkřížil si ruce na prsou a pozvedl jeden svůj koutek úst nahoru.
"Ani nevíš jak, před týdnem jsem se sem nastěhoval, jen co jsem se podíval z okna jsem ho uviděl jak vychází z květinářství. Ten jeho úsměv, krásná čistá pleť, zářivé oči, napohled hebké vlasy. Přál jsem si, se ho dotknout. Pod okny jsem zaslechl jak se o něm baví, okouzlil mě. Je úplný opak mě." Sám sobě jsem se začal smát, co za voloviny tady mluvím. Ale v podstatě to pravda byla. Sám nemám hladkou pleť i když se o ni pokouším. Moje vlasy jsou díky barvě suché, mé oči věčně unavané, bez života. Piju, kouřím, nic nedělám zprávně.
Chvíli bylo mezi námi ticho. Upil jsem ze skleničky a vychutnával si tu chuť rumu.
"Někdy tu s ním můžeš přijít. Mohl bych ti třeba říct jestli i on tebe má rád." Řekl to, jako kdyby to pro něj byla zcela normální věc.
"Ty? To jsi nějaká teen poradna?" Zasmál jsem se mu i jeho řečím.
"Ne, ale s boy love mám zkušenosti." S neutrálním pohledem se mi zadíval hluboko do očí.
"O co se pořád snažíš?"
"To mi pověz ty, že mi očumuješ zadek vždy, když jsem otočenej." Opakovaně se zasmál.
"Ale vážně, přijdě tu oba dva."

Čas ubíhal a já se musel jít podívat za Cookiem. Rozloučil jsem se a vyšel z tmavého baru do šera. Strávil jsem tu s tím divným barmanem celej den? Díky bohu, že nejsem nijak opilý. Pomalu jsem se rozešel do květinářství, kde je Cookie. Už z dálky jsem věděl, že uvnitř nebude mít tolik lidí, jelikož se často stávalo, že zákazníci stáli i venku.
Zatlačil jsem na skleněné dveře a hned po vstupu dovnitř se ozvalo zacinkání zvonečku. Pár lidí si obhlíželo květiny, jeden stál u pokladny čekajíc, až mu Cookie zabalí jeho puget. Vnitřkem se nesla okouzlující vůně květin. Krásně sladká, stejně taková, jak voněl Cookie. Znova jsem vytáhl peněženku a spočítal kolik by mě stála nějaká ozdobená kytička. Hoch za stolem se stále pečlivě věnoval své práci a já se porozhlížel po nějaké krásné květině. Moc se v nich nevyznám abych pravdu řekl, prostě jsem vzal čistě bílou růži, která se nádherně vyjímala v krvavé červeni ostatních. Postavil jsem se za paní, čekající na svůj puget a čekal. Zanedlouho jsem uslyšel cvaknutí sečívačky a věděl jsem, že bude řada na mě.
"Tady to máte, nashledanou." Usmál se. Jen co se paní pohnula o kousíček dále se jeho obrovitánské oči přesměrovaly na mě.
"A-ahoj, co tu děláš?" Vypadal dosti překvapeně.
"Chtěl bych si nechat ozdobit jednu kytku, pro někoho mi blízkécho." Podal jsem mu onu růži a následně se usmál. Sledoval jsem jeho ladné pohyby rukou, to jak zdobí jednu chabou květinu a mění ji v něco unikátního a okouzlujícího.
Po chvilce ji zabalil a se skloněnou hlavou a bez úsměvu na tváři promluvil.
"Tady to máš, doufám že se bude líbit."
Bez ostychů jsem si ji převzal a sklonil se tak abych viděl do jeho sklopené tváře.
"No tak, nebuď takový. Počkám tu na tebe až skončíš."
"D-dobře." Usmál se a jeho očka zazářila neskonalou radostí.

Posadil jsem se za něj, položil si zabalenou kytku a čekal. Lidí tam bylo opravdu málo. Myslím, že nemělo moc cenu si sedat.

Poslední zákazníci odešli a Cookie si začal rozvazovat zástěru.
"Um, musím tu ještě uklidit a pozamykat, tak... jestli nechceš čekat můžeš jít." Poškrábal se na zátylku a pousmál se.
"Počkám." Usmál jsem se na oplátku.
Pokývl hlavou a vydal se pověsit zástěru. Následně vytáhl klíčky a zamkl sklad, pozhasínal, nezapomněl ani zamknout kasu, otočil cedulku na 'Closed'. Nakonec když jsme byli oba dva venku, zamkl i samotný obchod.
"Nechápu jak zvládáš sám takový počet lidí." Podíval jsem se na něj a následně se otočil zpět koukajíc rovno před sebe.
"Musíš tu práci mít rád, pak to pro tebe není takové peklo jak svět mimo ten obchod." Nad jeho větou jsem se pozstavil a zamyšleně se podíval do jeho očí.
"Chceš říct, že když jsi se mno, je to peklo?" Trochu jsem zesílil stisk na zabalené květině co jsem nesl.
"Tak jsem to nemyslel, to předtím bylo peklo." Sklonil hlavu a díval se přímo do země.
"Žiješ v pekle a peklem to i skončí. Ať se člověk snaží jak chce, peklo v nebe nezměníš. Jednou tam jsi, tak není cesty zpět." Mluvil jsem, neohlížel se a šel přímo směrem k sobě domů.
"T-ty ses pokusil ho změnit?" Potichu se optal vedle mě.
"Ne, zvykl jsem si na to v jakém světě žiju. Víš, lidé rádi používají sladkou lež-" Otočil jsem se, čelíc mu. "- vypráví ti tu lež tak krásně, že jí nakonec věříš. Věříš jí tak moc, že nevidíš, co je skutečně za ní. Necítíš tu pravou hořkou chuť. Slyšíš to, co chceš slyšet, vidíš to, co chceš vidět."
Bystře mě poslouchal a čekal na další slova.
"Proto chci vidět, až se ti ten úsměv jednou prolomí a já pak budu moc ochutnat tvou pravou hořkost. Nemůžeš to skrývat věčně, nedokážeš to.
To je to peklo."

... stále jsem dokázal cítit tu neznámou hořkost.

Jakože excuse me? Dvě kapitoly za dva dny?