Mick Solace - Syn Solangela

XXXVI.

"Micku! Řekl jsem, že máš uklidit ty hračky!" Křičel na mě po několikáté táta Will.
"Za chvilku." Řekl jsem otráveně.
"To jsi říkal před hodinou!"
"Já-já to klidně uklidím." Nabídl se James.
"NE! Uklidil si to, co sis vytahal. Teď je řada na Mickovi!"
"Já to uklidím, až se mi bude chtít!"
"Nezvyšuj na MĚ HLAS!"

Asi si teď všichni říkáte, že byste už dávno dostali pár facek, kdybyste byli stejně drzí jako já. Hlavně kdyby to bylo opakované. Mno...tátové se dohodli, že jsem si fyzických trestů užil v sirotčinci dost, takže mi je dávat nebudou. Ano, mám ohromně hodné rodiče.
Navíc tady v tom případě sehrál svou roli taky James. Nechtěli mě "vychovávat" před ním.

Rozhodl jsem se tátu ignorovat a dál si hrát.
"NICO!" Otočil se Will na Nica, který stál ve dveřích. Byl ze mě zoufalý.
Nico ke mně přišel. "Uklidíš to?" Řekl s nepříjemně klidným hlasem.
"Ne."
"Dobře."

V tu chvíli vytáhl z podpostele malý kufr, se kterým šel ke skříni. Do něj pak naházel několik kusů mého oblečení. Když ho otevřel, hrubě mě vytáhl na nohy, vyvedl pryč z bytu a následně po schodech ven na ulici.

"K-kam to jedeme?" Zeptal jsem se, když táta hodil zavazadlo do kufru auta.
Pousmál se. "Vracím tě zpět do sirotčince."
Vykulil jsem oči. "C-cože?!"
"Chtěli jsme dát domov nějakému hodnému dítěti...NE NEVYCHOVANÝMU PARCHANTOVI!" Zakřičel, popadl mě za ruku a snažil se mě nacpat na zadní sedadlo v autě.

Začal jsem hystericky brečet a prosil ho, aby mě nevracel, jenže neposlouchal. Celou scénku sledovali nejen táta Will s Jamesem, ale i kolemjdoucí, mezi které patřili sousedi.

"DOBŘE! UKLIDÍM SI POKOJ! HLAVNĚ MĚ TAM NEVOZ!" Zařval jsem, když se chystal zavřít dveře.
"Opravdu?" Nadvedl obočí.
"J-jo! Klidně uklidím celý byt!" Natáhl jsem se, abych ho objal.
"A budeš už hodný?"
"BUDU!"
Usmál se. "To je náš Mick."

Opatrně mě vytáhl ven a vzal do náruče. Ještě vyndal kufr a vydal se zpět do bytu.
"To bylo kruté." Zamračil se táta Will, když jsme ho míjeli.
"Ale fyzický trest to nebyl." Odsekl Nico.

***********************************

Seděl jsem ve svém v pokoji na zemi a uklízel, přičemž jsem stále popotahoval.

Samozřejmě, když jsem vyrostl, mi došlo, že by mě tátové nikdy nevrátili, čímž by mimochodem poukázali na to, že děti jsou jenom zboží, nic jiného. Milovali mě, ať už jsem byl hodný, nebo jsem zlobil. Ale potřebovali něco, čím by mě strašili, když jsem zlobil.
Tenkrát to, že mě strčil do auta, mělo jen vyvolat pocit, že by to opravdu udělali.

"Mimi?" Ozval se James, který si ke mně přisedl.
Ani jsem se na něj nekoukl. Od toho "divadélka" venku jsem měl svěšenou hlavu
"Můžu ti pomoc?"
Pokrčil jsem rameny.
James vzal do ruky kus lega. "Takže...ty jsi ze sirotčince?"
Přikývl jsem.
"Jaký to tam bylo?"
"Hrozný." Pípl jsem.
"Tak...to jsme oba neměli...šťastný začátek v životě."
Z nějakého důvodu mě to donutilo se zasmát.
"No ale teď je to jinak! Máme novou a lepší rodinu! A domov! A přátelé! A jeden dru-"
"Jasně! Chápu, chápu." Opět mě rozesmál. Konečně jsem se na něj podíval. "Díky, Jamesi."
"Cokoliv, kdykoliv." Zazubil se.