Mick Solace - Syn Solangela

XXI.

Od návštěvy tábora jsem míval skoro každou noc noční můry o konci světa, což se na mě začalo pomalu projevovat. Tátové hledali všemožné způsoby, jak by mě z toho dostali, jenže nic nepomáhalo. Nakonec to dopadlo tak, že o asi dva měsíce jsem je přestal mít tak často, tudíž jsme si všichni oddechli.
Dalším problémem byly nestvůry, které jsem začal vídat na každém kroku. Díky bohům mě většinou nechali na pokoji, nebo mě jen sledovali.
Jenže největší průšvich nastal o rok později, na mé narozeniny.

*********************************

Mezitím, co tátové chystali výzdobu na menší narozeninovou oslavu, jsem upravoval dráhu pro malý vlak, která byla dlouhá po celém obvodu mého pokoje. Samozřejmě jsem jí nechtěl mít jenom na rovině, takže jsem to udělal ve stylu horské dráhy, což nebylo tak jednoduché, jak se zdá. Párkrát se mi i stalo, že se konstrukce rozpadla.
Byl jsem do své práce na tolik zabraný, že jsem si nevšiml prvních hostů, kteří přišli do mého pokoje.

"Páni, Micku!" Vydechl strejda Percy, kterého následovala teta Annabeth.
"To je úžasné!" Uznala, přičemž měla jednu ruku na svém bříšku.
Vyskočil jsem na nohy, přišel k ní a položil jí ucho na bříško.
"Kope!" Vykřikl jsem radostně a podíval se na ní. "Už máte jméno?"
"Nooo..." Oba si vyměnili nejisté pohledy.
Nemají, řekl jsem si. "A co Oliver, když to bude kluk?"
Strejda se zasmál. "Uvidíme." Pocuchal mi vlasy.
Pak mi došlo, že jim někdo chybí. "Kde je Victor?"
"Je nemocný, takže musel zůstat doma." Usmála se soucitně Annabeth.
"Kdo ho hlídá?"
"Frank s Hazel."
Posmutněl jsem.
"Neboj se, Micku." Do místnosti vešel Leo s Calypso "Vždycky ho můžeš navštívit." Usmál se. Pak se rozhlédl kolem. "Nechceš pomoc?"
"Jo!" Poskočil jsem.
Teta Calypso potlačila smích a zakoulela očima.

**********************************

Na oslavu přišla jen polovina pozvaných. I přesto, že se mi všichni snažili vysvětlit, že zbytku do toho vlezlo něco hodně důležitého, tak jsem byl mrzutý.

Ano, měl jsem být šťastný, že přišli ti nejdůležitější hosté, jenže jsem byl dítě a málo dětí si váží toho, co mají. Každopádně:

Špatná nálada zmizela ve chvíli, když se přinesl jehodovo-čokoládový dort. Teta Aria mi na hlavu nasadila papírovou korunu a všichni začali zpívat "Hodně štěstí, zdraví".
Jakmile jsem ale zfoukl svíčky, všichni zalapali po dechu. Nad mou hlavou se rozzářil symbol kovadliny, který se za pár vteřit vypařil.

Mezi hosty to začalo šumět, tátové zbledli a Willa museli dokonce přidržet. Když ho posadili na židli schoval hlavu do dlaní a zašeptal něco ve smyslu: "To je konec."
Co jsem dělal já? Nic. Jen jsem se nechápavě po všech díval. Toužil jsem se zeptat, co to mělo znamenat, ale hlas mi uvízl v krku.

Ozvalo se zatleskání ve snaze všechny uklidnit. Byla to teta Flo, která neměla v lásce negativní rozruch.
"No tak lidi." Mírně rozpřáhla ruce. Vždy, když byla nervózní, máchala při mluvení rukama. "Je to oslava. A co víc? Oslava narozenin našeho skvělého Micka!" Ukázala na mě. "Všechny špatné myšlenky stranou. Na ty bude čas zítra, no ne?"
"Jo! Teď se budem všichni bavit a pořádně si to užijeme!" Ozvala se Lucy, čímž si vysloužila tiché "díky" od Flo.
Strejda Scami přešel k rádiu, cosi strčil do přehrávače a už se bytem rozezněla hudba.
Florata byla ráda, že jí v tom ti dva nenechali.
A tak se postupně všichni uvolnili a bavili se do konce oslavy.