Mick Solace - Syn Solangela

XXV.

Zaklepal jsem na dveře srubu Apaté. Když se místo odpovědi ozývaly zvuky bouchání a šuštění, rozhodl jsem se dveře pootevřít. Viděl jsem Jamese, jak se spoustu různých věcí snaží nacpat pod postel. V místnosti bylo šero.
Odkašlal jsem si. "Ahoj, Jamesi."
S trhnutím se na mě otočil. V tu chvíli mi připomněl jednoho kluka ze sirotčince; rozcuchané dlouhé vlasy, nezdravě pohublé tělo a kruhy podočima ohromně velké. Nelíbilo se mi to už jen z toho důvodu, protože jsem moc dobře věděl, jak ten kluk skončil.
Pokusil se o úsměv. "Ahoj! Tys přijel?"
Couvl jsem. Taková změna vzhledu za jeden rok? Je to vůbec možné?
"Co se ti to pro Boha stalo?"
"Ohledně 'boha' buď konkrétní." Zase se začal věnovat schovávání věcí. "Poslední dobou mám moc práce. Hrozně moc."
"Aha....a je pro tábor hrozně důležitá?"
Zaváhal. "Ne, není."
"Tak to může počkat!" Rychle jsem k němu přišel, popadl ho za ruku a chystal se ho odvést na ošetřouvnu.
"Co blbneš?!" Křikl a pokusil se vysmeknout, ale neměl žádnou sílu.
"Pomáhám ti!" Dál jsem jej vedl.
"A to proč?! Navíc ne-"
Prudce jsem se k němu otočil. "I když jsme byli přátelé jenom na jeden den, od kterého uběhl rok, tak nemám v plánu tě nechat-" Zlomil se mi hlas. Tohle téma jsem opravdu neměl rád.

**********************************

Jakmile se mi podařilo dostat Jamese na ošetřovnu, svěřil jsem ho do péče apollónovců. Sára sice nebyla ráda, že ho vidí, bohové vědí proč, ale i tak mu byla ochotna pomoc.
Když se jí syn bohyně klamu zeptal, proč se tak namáhá, odpověděla: "Přátelé mých přátel jsou mí přátelé."
Usmál jsem se, čehož si rudovlásek všiml a sklopil pohled.

"Bohové. Divím se, že tě děti Afrodity neunesly a nedaly tě do kupy." Pronesla Sára a došla si pro hřeben.
"Tak na to zapomeň!" Zavrčel.
"Promiň, mám velmi dobrou paměť." Ušklíbla se.
"Podle mě," vložil jsem se do toho, "by se měl nejdřív najíst." Chytil jsem ho za paži. "Za chvilku bude jenom kost bez kůže."
"Nech mě!" Křikl a setřásl mou ruku.
"A co kdybyste to nechali na zkušených, hm?" Ozval se Sářin bratr.
"S radostí, Olivere." Řekla Sára a odešla se věnovat někomu jinému.

********************************

"Proč jste ho nechali, aby si tohle udělal?" Zeptal jsem se Olivera, když si přestal prohlížet Jamesovo nemocné tělo, aby mu došel pro nějaké jídlo.
"Od té doby, co víme, co se svou matkou chystal, tak se ho většina z nás straní a dává si na něj pozor. Navíc tomu nepomohlo ani to proroctví. Ale samozřejmě se našli tací, kteří mu chtěli pomoc, ale nikdy to nedopadlo dobře."
V tu chvíli se mi v hlavě vynořila další otázka.
"Tak proč nechal mě, abych ho k vám dovedl?"
"Velmi dobrá otázka."