Možná II.

- 19 -

Naštěstí už se mi žádný trapas nestal. Dávala jsem si velký pozor, abych nepozorovala Eliota a snažila se aspoň trochu skamarádit s Natalie a s ostatními. Bohužel s Natalie jsme si moc nerozuměly. Byla moc milá a tak, jenže pokaždé, když jsem se na ní podívala, viděla jsem Eliota. A to jsem vážně nesnesla.

Nejvíce jsem se skamarádila s Naomi a Graysonem. Dozvěděla jsem se od nich zajímavé informace.

Jako třeba, že Naomi se tady dostala úplnou náhodou. V její vesnici propukl požár. Neměla už rodinu a žila sama. Tudíž když ji začal hořet byt, musela někam jít. Vzala si jen nejdůležitější věci a rychle vyběhla z bytu. Prý viděla organizaci, jak kontrolovala celou její ves. Nechtěla jsem věřit, že by za ten požár mohla zrovna organizace, že by za to mohl táta.

Utíkala přes les, který je kolem tohohle domu a narazila na řeku. Měla na ruce pár popálenin, když chtěla zachránit fotky své rodiny v hořící skříňce. Dala si ruce do vody a zjistila, že je patron. Uměla totiž pohybovat vodou svými myšlenkami.

Bylo úžasné vidět, jak pohybuje s vodou z jedné sklenice do druhé.

Graysona přistihla organizace při používání schopnosti. Vlastně si za to mohl docela sám. Byl na poště a chtěl vyzvednout svůj balík s novými botami, jenže paní za pokladnou mu tvrdila, že žádný nepřišel. Jenže přišel, otevřený a ona si ty boty nechala pro svého syna. Graysona to tak naštvalo, že na ni začal ječet, že ví, že je má a ona na něj zavolala ostrahu. Utíkal, dokud nenarazil na Alexandera.

Alexander je mimochodem bratr Eliota. Byli si docela podobní. Černé vlasy, tmavé hnědé oči, jen opálenou kůži měl jinou, než jeho bratr. Zvláštní, že jsem si toho dřív nevšimla.

Alexander ho zachránil tím, že na sebe narazili v jedné uličce, kde se chtěl Gray schovat. Na Alexe vychrlil vše v jedné minutě a doufal, že mu nějak pomůže. Alexander ho ujistil, že to bude v pohodě, jen ať nezačne trojčit. Pak ho objal, jo, vážně ho objal, a pak vzlétnul. Alexander totiž ovládá vzduch neboli vítr. Vysadil ho na střechu a vysvětlil mu, o co jde a že ví kde se schovat.

Jediný Adrien byl docela záhadou. Furt někde postával a koukal do neurčita.

Zrovna jsem seděla vedle Naomi na verandě, když jsem ho uviděla mezi stromy, zírajíc do dálky.

„Adrien ti pořád leží v žaludku, že?" usmála se na mě Naomi, když zpozorovala můj pohled.

„Tak trochu... Jakou má on schopnost?" zeptala jsem se tedy.

„Nerad o tom mluví a taky nevím, jestli bych ti to měla říkat zrovna já, ale asi bude lepší, když to budeš vědět," začala. „Všimla sis jaké má oči?"

„Zlaté, jsou nádherné," řekla jsem tiše, i když jsem nevěděla, proč šeptám.

„To jsou," přikývla s dalším úsměvem. „Taky jsou spojeny s jeho schopností,"

„Takže?" byla jsem hodně netrpělivá.

„Dokáže člověku vyčíst z tváře jeho budoucnost," vyřkla konečně. Vykulila jsem na ní oči.

„Neboj se, není to tolik děsivé. Záleží, jak dlouho se na toho člověka dívá," vysvětlovala.

„Takže... umm, když se na mě bude dívat jen minutu, uvidí...?" položila jsem otázku do ztracena.

„Uvidí jen další hodinu tvé budoucnosti," řekla.

„Takže, kdyby chtěl vidět mou budoucnost až do mé smrti. Jak dlouho by se na mě musel dívat?"

„To nevím... Pár hodin? Celý den? Netuším. Moc o své schopnosti nemluví. Ale vím, že budoucnost je subjektivní. Podle tvých rozhodnutí, takže to není stoprocentní,"

„Aha... Díky, že jsi mi to řekla," usmála jsem se a ona přikývla. Otočila jsem hlavu, abych se na Adriena znovu podívala, ale už tam nebyl.