Možná II.

- 7 -

„Já tam nechci," zkřížila jsem ruce na prsou a zamračila se na svou matku.

„Noanelovi nás pozvali všechny, takže je mi líto," naposledy mi narovnala lem levandulových šatů a usmála se na mě.

„Argh," vydala jsem ze sebe neurčitý otrávený zvuk a svěsila ramena.

„Vypadáš krásně," uchopila mě za ramena a dala pusu na čelo. Zašklebila jsem se a otočila se k zrcadlu.

Nevypadala jsem špatně, ale vážně se mi tam nechtělo. Zvlášť, když tam bude Erik.

ᴥᴥᴥ

Právě jsem seděla v limuzíně vedle mámy, naproti mně Joa s tátou. Táta jako vždy na mobilu vyřizoval různé písemné žádosti a kdo ví co a Joa jedl už druhou čokoládu za poslední hodinu.

„Hlavně se chovej slušně," pronesla vážně máma.

„Jo, Joachime, ať nám neuděláš ostudu," usmála jsem se na bratra.

„To nebylo na něj, Chiaro," podíval se na mě táta. Joa na mě vyplázl jazyk a já ho nenápadně kopla do lýtka.

Vystoupili jsme a nám se naskytl pohled na rozlehlý světle hnědý dům s třemi patry. Táta se rozešel k velkým bílým dveřím a zazvonil. Zevnitř se linula klavírní hudba.

„Dobrý večer," pokynul nám jeden z komorníků Noanelových a pustil nás dovnitř. Dále nás zavedl do velkého obýváku, kde bylo několik lidí, ale ani jeden nepatřil do Noanelovy rodiny.

„Amm, myslela jsem, že to má být večeře, drahý?" zeptala se tiše máma.

„Taky jsem si to myslel," zamračil se překvapeně táta a očima vyhledával někoho, koho by znal.

Z kuchyně vylezla paní Rose Noanelová a jakmile nás uviděla, začala se široce usmívat. Skoro bych řekla, že falešně.

„Esmeraldo, Edwarde! Ráda vás vidím," zasmála se a objala nejdřív mámu a pak si s tátou vyměnila pusu na tvář.

„Taky tě rádi vidíme," usmála se přívětivě máma. Rose zbystřila, když si všimla mě a Joachima.

„Chiaro, Joachime! Vy jste tolik vyrostli!" vzala mě do svého kostnatého obětí společně s Joachimem a rychle se odtáhla. Rose Noanelová byla blonďatá vysoká žena se skrytými vrásky na tváři, bordovým úsměvem a šedými oči. Vypadala mile, ale taky byla přísná a tak trochu sebestředná.

„Rose, neměla to být jen soukromá večeře?" zeptal se táta.

„Oh, ano měla, ale nakonec jsme se s manželem rozhodli, že uděláme menší večírek," uculila se a pohledem vyhledala svého manžela a pokynula mu, aby se přidal k téhle zbytečné konverzaci.

„Ahojte!" zasmál se pan Robert Noanel a podal ruku tátovi i mámě. Tmavě hnědé vlasy mu už začínaly na některých místech šedivět a pohled do jeho čokoládových očí mi připomněl pohled do očí jeho mladší kopie. Pan Noanel byl kliďas, nikdy se s nikým nehádal a tak nějak jsem ho měla nejradši z jeho rodiny.

„Kde máte Vanessu a Erika?" zeptal se Joachim. Drcla jsem do něj loktem, ale on to ignoroval.

„Támhle je Vanessa, ale Erik nevím," ukázal pan Noanel do davu na plavovlásku usmívající se nad sladkostmi na pultě. Vanessa Noanelová je o dva roky mladší než Joachim a je to sestra Erika. Dost rozmazlená řekla bych, ale Joachim si s ní rozumí.

Povzdechla jsem si, když mě Joachim nechal samotnou na pospas večírku a sedla jsem si na verandu na houpající lavičku. Jedno se jim muselo nechat. Měli vážně nádhernou zahradu. Každý strom byl prosvícený bílými světýlky, tráva krásně skosená, malé fontánky a v nich lekníny, bílé lavičky, dvě černé elegantní houpačky. Velká zahrada.

„Ahoj," upozornil na sebe Erik opřený o zábradlí verandy.

„Čau," řekla jsem otráveně a protočila očima.

...

Ahoj! Je mi líto, že nevycházejí kapitoly rychle. Začala škola a já tak nějak nestíhám, ale budu se snažit, co nejvíc to půjde. :)

Tahle kapitola je nudnější, ale to některé kapitoly být musí nebo ne?  :D