Možná II.

- 12 -

Rychle jsme běželi. Eliot byl těsně za mnou a já křečovitě tiskla v ruce klíče cely mého bratra. Doběhli jsme k velkým bílým dveřím, natáhla jsem k čidlu svou kartu, ale dveře se ani nepohnuly.

„Sakra!" zaklela jsem a zkoušela to znovu a znovu.

„Pokud tam zavřeli tvého bratra, tak jsem si na sto procent jistý, že věděli, že ho budeš chtít vysvobodit a tak ti zablokovali kartu," řekl pan chytrý.

„Co teď?" zeptala jsem se beznadějně a zajela si rukou do vlasů.

„Pusť mě k tomu," nařídil mi a posunul mě na bok.

Začal čidlo rozebírat, až jsem rozeznávala jen jednotlivé součástky a karty. Začal tam vytahovat nějaké drátky a nakonec dveře zapípaly a povolily.

„O můj bože, díky," vydechla jsem a rychle jsem rozrazila dveře. Bohužel jsem nedošla moc daleko. U dveří byli stráže a zadrželi mě.

„Slečno, tady nesmíte," řekl mi jeden a hrubě mě táhl zpátky ke dveřím.

„Pusťte mě!" zavrčela jsem a zmítala se. Marně, neposlouchali mě.

„Neslyšeli jste?" vynořil se ze dveří Eliot a jednoho praštil do tváře, takže mě pustil a tomu druhému jsem se ihned vyškubla. Rychle jsem se otočila na Eliota, který se bil s jedním a druhý se vzpamatovával z nečekané rány a už už se chystal svému kolegovi pomoct. Eliot na mě vrhl pohled.

„Na co čekáš? Běž!" zakřičel. Poslechla jsem ho a běžela hledat bratra. Podívala jsem se na klíče. Číslo cely sedmdesát čtyři.

Přiběhla jsem celá udýchaná a červená k cele a uviděla svého bratra, jak sedí, hlavu má ve dlaních a brečí.

„Joachime!" zavolala jsem na něj a začala odemykat zámek. Joachim se na mě překvapeně podíval, a jakmile jsem otevřela celu, se mi vrhl do náruče.

„Chiaro!" zmáčkl mě. Skoro jsem se hystericky rozbrečela. Jenže nebyl čas, museli jsme ihned jít.

Odtáhla jsem ho od sebe, utřela mu slzy z tváře a řekla mu, že musíme ihned jít. Pochopil, chytil mě za ruku a rozběhli jsme se zpátky.

Eliot zrovna kopal do toho jednoho muže a ten druhý už byl v bezvědomí na zemi.

„To už by stačilo," zastavila jsem ho. „Jdeme," řekla jsem, vyměnila jsem si s ním pohled a táhla svého bratra ven.

Už jsme byli skoro venku, když na nás zakřičela ta recepční.

„To nemůžete! Volám ochranku!" Jakmile to dořekla, začali houkat varovné světla, které oznamovaly, že utekl patron. Super, během dvaceti minut tu bude můj otec a bude nás hledat.

Vyběhli jsme ven a já ukázala do dálky na tátovo auto. Eliot mě tudíž předběhl a rychle si sedl na sedadlo řidiče.

„Řídím já!" zamračila jsem se na něj a Joachim už si sedal dozadu.

„Nevíš, kde je můj děda, takže si nasedni a nezdržuj!" řekl netrpělivě. Měl pravdu. Rychle jsem si teda sedla vedle něj a než bych stačila pořádně zavřít dveře, on už vyjížděl z organizace.

***

Tak jsem tady po dlooouhé době s novou (krátkou) kapitolkou.
Snad to už teď s vydávaním u tohohle příběhu bude lepší.
Díky, za vaší trpělivost. :)